z nedostatku železa

jen pro ten dnešní den

2012-02-14T00:02:00.003+01:00

co: srdce neschovaná pod košilí
kdy: pondělí 13. února 2012
kde: praha, stanice m-vyšehrad

------------------
téma srdcí kolem sebe se snažím fotografovat dlouhodoběji, na další snímky se můžete podívat v galerii ZDE.

víkend v chronologii

2012-02-13T23:05:00.002+01:00

sobota 11. února
0:23 - posílám do světa osamělý otazník, odpověď přichází o několik hodin později, když už spím
8:15 - poprvé se ozve budík
8:50 - po osmém umlčení vyzváněcího tónu vstávám. k snídani tři rohlíky s máslem a marmeládou, dívám se na archivní televizní reportáž o portugalsku
10:34 - je mi zima
11:09 - srkám kopřivové pivo, je překvapivě dobré. na dně další sklenice nacházím poznání, že ani když se z lidí začínají stávat normální bytosti, neztrácejí na zajímavosti, ba naopak
13:37 - k obědu si dávám bagetu s rybičkami a kus hlavy mojí ženy
15:44 - v galerii moderního umění srkám latté, mezi drobky medovníku svítí slunce, skládám šachy do obrazců ve sněhu, žena svítí jako slunce
16:11 - 3d projekce atentátu na heydricha
18:41 - nechávám se přesvědčit servírkou, že čekat na lívanečky se rozhodně nevyplatí, odcházím do kina
22:18 - odcházím z kina, zmatený

neděle 12. února
0:35 - čistím si zuby a o chvíli později usínám na gauči
9:40 - královská snídaně - rohlíky, čaje, muffiny, vdolky, marmeláda, jogurt, zelenina
12:03 - vidím kormorány na vltavě! kolem plují narychlo svolané ledoborce
13:22 - odevzdávám kinofilm
13:52 - otáčím kohoutkem, voda neteče, otáčím znovu, voda neteče
15:26 - přijíždím znovu na gauč
15:53 - pořizuji fotku kocoura krumly a odesílám snímek majitelům na email
16:38 - mezi řádky čtu o krizi kapitalismu, lesní školce v mrazu, hodinovém hotelu a lidské debilitě na počítačové disketě
18:00 - sleduji černého petra, takže "ahóóój"
21:01 - hledám kanáry
21:39 - snažím se šipkou trefit výseč terče s označením 20
23:xy - usínám směrem k zítřku

trip to london

2012-02-11T00:12:00.004+01:00

co: víkendový výlet do londýna
kdy: leden 2012
kde: v londýně

------------------

psané vzpomínky na londýn doplním v příštích dnech, slibuji. několik dalších snímků v černé a bílé barvě si můžete prohlédnout na rajčeti, čili zde.

ples bez tance

2012-01-26T23:26:00.004+01:00

co: ples celníků & zákulisí předtancujícího páru
kdy: leden 2012
kde: jíloviště u prahy

------------------

několik dalších snímků si můžete prohlédnout na rajčeti, čili zde.

drobky z vánočního cukroví

2012-01-10T23:56:00.005+01:00

už je to měsíc. 31 dní, co se mi stýská po neexistující zástěře, bílých šmouhách od mouky a pyramidy z vaječných skořápek. už je to měsíc, co jsem naposledy pekl vánoční cukroví. byl jsem o tom víkendu hrdý na sebe, že umím rozválet hroudu těsta do tenké (a rovnoměrné?) placky, byl jsem hrdý, že mám kolem sebe takové lidi, těšil jsem se z vína a pohledu do trouby, seděl jsem na kamnech a ochutnával plnými nádechy ten vzduch, ve kterém se jako miniaturní balónky vznášeli poslové vanilinového cukru. už je to měsíc, co jsme pekli vánoční cukroví. už je to deset dní, kdy jsem naposledy jedl vánoční cukroví. nejraději mám linecké. už je to měsíc, co se mi po něm stýská.

------------------

co: brigáda za účel pečení vánočního cukroví
kdy: druhý prosincový víkend, 2011
kde: chalupa na konci světa

------------------
více fotografií z pečení vánočního cukroví si můžete prohlédnout na rajčeti, čili zde.

silvestrování 2011

2012-01-08T23:51:00.005+01:00

z kamen je dobrý výhled. člověk sedí na vyvýšeném místě a jeho pozornosti neuteče nic - nikdo z příchozích, kdokoli v místnosti, televize je naproti, silnice za oknem hned vedle. a přesto raději stojím opřený o roh rohové kuchyňské linky. dívám se na tu sebranku lidí a závidím sám sobě, že jsem měl štěstí je potkat.
pak se pohnu, udělám dva kroky vpravo a přiložím dvě tři polena. doliju si víno a připiju jim na zdraví a sobě na další rok, kéž zas přijmou pozvání a přijedou na konec světa. a udělají z pohádky komedii k popukání, z ledu na rybníku tříšť k rozpukání, z petard zbraň harryho pottera a ze svátečních dnů vzácné okamžiky.

------------------

co: momentky z procházky
kdy: v poslední den roku 2011
kde: chalupa na konci světa

další snímky si můžete prohlédnout ve fotogalerii na rajčeti - čili zde.

rekapitulace 2011

2012-01-08T23:21:00.004+01:00

ke konci roku obtěžuju osoby kolem sebe několika otázkami, které pátrají po významných momentech a okamžicích uplynulých 12 měsíců. ten důvod je sporadický a podle mne přínosný - na chvíli se v tom kvaltu dní zastavit, nalít si čistého vína a snažit se v něm najít pravdu vzpomínek, které hodinové ručičky nekompromisně třídí, trhají a znovu slepují, jiné zahazují a jiné protlačují do popředí. zároveň je to pokus konkurovat všem mediální žebříčkům a anketám.

------------------

tady je má soukromá rekapitulace roku 2011. (zkuste si dosadit do kategorií vlastní odpovědi a snažte se vyhýbat víceznačným odpovědím, vyberte vždy jen jedinou správnou možnost):
osobnost roku: ko + luděk. za vytrvalost, trpělivost, chuť k jídlu, umění šťouchu, upřímnost a chvíle, kdy jim mohu beztrestně usínat před televizorem.

skokan roku: zlomařka. za pomoc v práci. (zároveň bych rád udělil ještě čestné uznání pepíkovi - za fotbal, média, víno a ženy. a trvalý přísun inspirace.)

událost roku: výstup na sněžku. nečekaný zážitek, neviděná příroda, zapomenutý kus opravdového světa, měkká tráva a pozdě zapadající slunce - více zde. (čestné uznání patří malé M., která mi, ač o tom sama jistě neví, usnula na klíně - více zde.)

mínus roku: prvních šest měsíců - zpětně jsou pro mne prázdným časem, byl jsem tehdy doma a dopisoval diplomovou práci a učil se na státnice, chodil jsem do práce a ... nic. žádná výrazná vzpomínka, k tomu jsem se ještě choval strašně ke svojí ženě. (a taky jsem nebyl u moře.)

plus roku: (narozeninové) oslavy. letos se sešlo několik narozeninových jubileí, k tomu má promoce. příliš si toho z těch večerů nepamatuji, ale i to málo bylo fajné.

letos poprvé... jsem začal žít se smartphonem - ač zdánlivá prkotina, zasáhl mi do života více, než sem si ještě před rokem byl ochoten připustit. z části nahradil internet, fotoaparát, mapy, kalendář, hry.

letos naposledy... jsem viděl garfa.

novoroční anketa

2012-01-01T21:57:00.004+01:00

kdysi v roce 2011 (dnes už je to minulost), jsem na úvodní stránku umístil anketní otázku pátrající po tom, co mám nejraději. byl to nahodilý výkřik momentální fantazie a stejnou cestou přišla mi na mysl i předtucha, že bych ankety mohl vypisovat vždy na pololetí roku a měly by tudíž být alespoň v některých písmenech nadčasovější.
kdy jindy pak začít, než na nový rok. aktuálně platnou otázku najdete vždy v pravém horním rohu úvodní stránky (minimálně do jara, kdy blog převléknu do nového grafického kabátu).
zapojte se do hlasování, sice nemůžete nic vyhrát, ale pomůžete mi změnit život (a to není málo, však?)

------------------

anketa I. - nejraději mám?
- mandarinky bez pecek - 6 hlasů (35 %)
- ranní rosu na kolejích - 1 hlas (5 %)
- ploché ankety - 2 hlasy (11 %)
- grrrrrrrrrrrrrrrr - 4 hlasy (23 %)
- levý malíček na své pravé noze - 4 hlasy (23 %)

(komentář autora: odpovídali jste vesměs správně, pecky v citrusech, navíc vyschlých, bytostně nesnáším, a grrrrrrrrrrrrrrrr je krásně mnohovýznamové slovo, ale proč ten malíček? jsem snad nějaký trapný dýdžej?!)

fotky v (od)stínech barev

2011-12-28T23:53:00.005+01:00

V. má jeden velký dar, dokáže mi dát dárky, ze kterých mám velkou radost a po kterých ten kluk kdesi ve mně dlouho touží. když jsem si tedy loni na výletě vykroutil napevno připevněný objektiv od starého fotoaparátu po rodičích, netušil jsem, že letos k narozeninám dostanu podobný.
fotky jsou špatně zaostřené, drahé, některé příliš tmavé, chybí automatický zoom (funguje pouze ten nožní), expozimetr je hodně citlivý, i snímky pořízené za šera jsou rozmazané, vyvolání není levné, ale hlavně - mám z těch fotek velké potěšení. ten zápas před každou spouští, zda otočit expozici ještě o jeden dílek, zda je zaostřeno správně přes pravé i levé oko, natáhl jsem film?
vše se dozvíte až o mnoho dní později. a třeba většina nevyšla podle plánů, mám z těch kouzel nesmírné potěšení. (snad to brzy napíšu jinak a lépe.)

------------------

co: tři dny v životě
kdy: první prosincové dny
kde: praha

ostatní snímky najdete ve fotogalerii na rajčeti, čili zde

tři vzpomínky

2011-12-20T00:03:00.000+01:00

1. poprvé jsem prezidenta havla potkal někdy kolem roku 2005, v té době byl již druhým rokem pryč z hradu a podle mne si své toulky v podhradí užíval. seděl v kavárně na národní třídě, vedle své kanceláře, a klidně s kýmsi rozmlouval.

2. podruhé jsem prezidenta havla potkal na schodech na pražský magistrát, to bylo loni na podzim. jako aktivní občan přišel tehdy téměř sám (pouze v doprovodu jednoho člena osobní ochrany?) vyjádřit svůj nesouhlas s velkou koalicí na radnici. (více zde.)

3. třetí vzpomínka je zprostředkovaná od ladislava špačka, mluvčího prezidenta republiky, z jedné z jeho přednášek na fsv uk: ve vladislavském sále tehdy nacvičovali program na večerní slavnost. špaček poprosil havla, aby řekl něco do mikrofonu, kvůli zvukovým a kamerovým zkouškám. prezident se postavil za řečnický pultík a do objektivu svou ráčkovací dikcí pronesl: mocí svěřenou mi ústavou a jménem prezidenta české republiky vyhlašuji slovensku válku!

-------------------
co: pietní setkání na národní třídě a václavském náměstí v praze
kdy: 18. prosince 2011
kde: praha

další snímky najdete ve fotogalerii na rajčeti - čili zde.

putování za sněhem

2011-12-19T23:40:00.005+01:00

pokud by šlo vše podle plánu, vypadala by sobota asi takto - potkáváme se na nádraží, odjíždíme na sever, všude spousta sněhu, pokoříme ješted, procházíme se kolem, v údolí si objednáváme večeři a jedeme domů.

víkend si plány překreslil po svém - když jsme ráno odešli z bytu, vtipkoval jsem, že jsem zapomněl jízdenky na autobus. na nádraží jsme byli v předstihu (pro nás nezvyklá situace), a tak jsme se rozhlíželi. "na odjezdové tabuli náš spoj není," říká mi žena. "asi v tom mají chybu," odpovídám jí bez rozmyslu.
telefonát první, volá kočka: zaspali jsme, ale utíkáme, přijedeme tip-ťop, ale včas, kupte nám snídani! rozbíháme se tedy do krámů. s peněženkou znovu vytahuji z kapsy jízdenky. proč?! náš autobus jede z jiného nádraží... (v tu chvíli si vzpomenu na repliku z filmu "šifra mistra leonarda": mozek vidí jen to, co chce vidět)
telefonát druhý, volám kočce: spěchat nemusíte, omlouvám se, jdu koupit nové lístky s odjezdem o hodinu později odjinud.

pokud bych hledal symboliku, pak mi zaklepala přímo na autobusové okénko při konci cesty. cestou po dálnici bylo polojasno. pak jsme odbočili, vjeli do tunelu. na jeho konci svítil ukazatel "liberec - 12 km", v tu chvíli se mrakům nad námi zachtělo bílé svačiny a vločky drobků začaly se snášet na asfalt a do uschlé trávy.

vystoupili jsme na nádraží, koupili si jízdenku a vyvezli se tramvají na úpatí ještědu a ... zašli na oběd do místní hospody. vinou špatného obutí jsme se po jídle rozdělili - my šli pěšky sněhem, závějemi, bílou stopou (jako kdysi před léty v létě...) a ko s luďkem se vyvezli lanovkou. potkali jsme se až pod vrcholkem hubačova hotelu.

cestou zpět do prahy jsme si ještě pocuchali nervy špatně zarezervovanými místenkami, ale koho by to překvapilo? plány je potřeba překreslovat, dokud máte dostatek pastelek!

-------------------

co: výlet za sněhem na ještěd
kdy: sobota, 17. prosince
kde: praha - liberec - ještěd - zpět

-------------------
další snímky z výletu si můžete prohlédnou na rajčeti, čili zde.

jak se přálo k narozeninám v roce 2011

2011-12-19T23:04:00.002+01:00

volné pokračování nové tradice založené předchozím příspěvkem. velmi podobné, a přec v něčem o tolik jiné - narozeniny totiž nejsou svátkem, to se ví! před několika dny jsem byl oficiálně prohlášen za o rok staršího, tito lidé si toho všimli:

- osobně: léňa, ogy, véra, terka+bára, mama, tata
- v sms zprávě: tata, babička, zuzana, honza, máca, péťa, miláno
- emailem: mama
- na facebooku: chovi, terka s.
- telefonem: petr

(bojím se té chvíle, až si v roce 2035 otevřu tyto stránky, a polovina osob pro mne již budou jen neznámé osobnosti z minulosti... všem, na které jsem zapomněl, se omlouvám.)

jak se přálo k svátku v roce 2011

2011-11-21T21:52:00.002+01:00

už je tomu několik dní, či spíše týdnů, co kalendář křičel do světa mé jméno. myslel jsem si, že jsem na blog již dříve do internetové historie zaznamenal, kdo a jakou cestou mi přál k jmeninám, ale žádný podobný zápis se mi nepodařilo dohledat. každopádně přijde mi to jako vhodný nápad, na pozadí kterého je možné sledovat proměny v sociálním užívání médií (a zprostředkovaně také pozorovat, jak se proměňuje kolektiv lidí kolem autora.)

pokládám tedy nyní první kámen dlouhodobé tradice: premiéra á la ročník 2011 - dostal jsem přání k svátku:
- sms zprávou - 12x
- skypem - 1x
- přes facebook - 3x
- osobně - 2x
- v emailu - 1x
- po icq - 1x

stromořadí

2011-11-21T21:45:00.002+01:00

co: stromy, stromy, stromy
kdy: 12. listopadu 2011
kde: v lese? (na chalupě)

jeden den života radima k.

2011-10-25T09:31:00.005+02:00

co: radim k. si v sobotu přivstal, vzal svoji brašnu a odjel z hlavního města na venkov, jel rychlíkem ze smíchovského nádraží a jel rychle, na vesnici už mrzlo, zmrzlo všechno, radim viděl hladinu rybníka i suchou trávu, pak vyfotil mrtvého krtka a šel do pole, na louce našel růžové plody, ve městě se pak znovu shledal se svými přáteli, ale příliš si toho již nepamatuje, jen tu opičku u nich v bytě pod gaučem.
kdy: sobota 22. října 2011
kde: na trase mezi smíchovským nádražím - vzrostlou višní - napolovypuštěným rybníkem - a holešovickou tržnicí

taxi s komisařem

2011-10-20T23:40:00.002+02:00

nejprve jsem se tomu smál, pak jsem si uvědomil, že to myslí vážně. "pan eurokomisař na vás bude mít asi půl hodiny, ale rozhovor musíte stihnout v autě při přejezdu z tiskové konference na letiště. je to ok?" ptal se mě pracovník pr agentury.

souhlasil jsem. diář člena evropské komise je zřejmě napěchovaný jak naše lednička v očekávání rodičovské vizity. pan komisař přijel na tiskovou konferenci, přednesl svůj projev a odešel. já v jeho patách. přilepil jsem se (obrazně myšleno!) na jeho blonďatou tiskovou mluvčí a následoval ji až do přistaveného taxi.

situace byla následující: v první řadě seděl šofér a někdo. pak já, uprostřed virtuální díra a eurokomisař. ze zadních sedadel se vykláněla hlava jeho mluvčí a za zády mi oddechoval ještě jeden člověk.

tak jsem se připoutal (jako skoro jediný) v očekávání, že tohle bude jízda. projeli jsme kus prahy a já v mysli odškrtával jednu otázku po druhé, mizely mi z papíru rychlostí snad 80 kilometrů za hodinu (v obci!). když jsme projížděli kolem našeho domu, na chvíli jsem zaváhal, jestli nevyskočit (ale ten pás!).

pak jsem se zeptal na další otázku, očekávaje pochvalný pohled, jak dobře jsem se připravil. "na tohle jste se už ptal a já vám odpovídal," odpověděl mi eurokomisař. "jste si jistý?" ptám se. "hned na začátku rozhovoru," přitakala mluvčí. a sakra.

víte, jak dlouhé jsou tři kilometry z kraje prahy na letiště? o hodně delší, než jen tři kilometry... nakonec mi eurokomisař utekl, že jsem se s ním nestihl ani rozloučit a zamávat mu. takže: good bye, sir.

zápisky z podvečerní komunikace

2011-10-17T00:51:00.000+02:00

14.41
ona: půjdeš večer na tu oslavu?
on: no, nikam se mi nechce.. ale to asi nechtělo vlastně nikdy. tak přemýšlím, že bych si šel večer zaběhat.ale hlavně musím stejně brzy odejít, abych ti stihnul ty dárečky..

16.31
ona: tak hospoda se nám klasicky drolí, uvidíme, třeba budu brzy doma. co děláš?

19.02
on: ještě jsem zašel na jedno pivo...

19.43
on: dám ještě jedno a pojedu, co ty?
ona: já snad taky

20.54
on: tak jak?
ona: dopiju pivo a jdu.

22.14
ona: jak jsi na tom?
on: piju
ona: ok

00.52
ona: kde jsi?
on: mrznu a celé na tramvaj, promile

poprvé (18? potřetí)

2011-10-16T22:31:00.002+02:00

nejméně dvakrát (zde a zde) jsem se na těchto virtuálních stránkách snažil vypsat mezníky lidského života, které oddělují fázi dětství od dospělosti. dnes přidám ještě jednu položku do seznamu, na kterou jsem onehdy zapomněl, respektive si ji ani nedovedl představit.

------------------

M. byla toho dne poněkud neklidná. v pravidelných intervalech vycházela z pokoje a nahlížela do ostatních místností. s každým krokem se mírně pohupovala. něco hledala, ale sama si nebyla jistá, co jí chybí. s rukama za zády připomínala prvorepublikového kantora hledajícího mezi žáky autora obhroublého nápisu na tabuli.
M. byla unavená, překročit žirafu byl velký problém, navíc se jí s každým krokem sypaly z oblečení drahé kameny. zkuste si pochodovat, když musíte v předklonu sbírat minerály!
M. měla růžové ponožky, vytažené až ke kolenům, patřily pravděpodobně sestře.

sedl jsem si na gauč a vzal M. na klín. za pár minut usnula. a ve mně se probudila dosud nepoznaná lavina hrdosti, že se vám někdo tak cele odevzdá, že se k vám připoutá horolezeckým lanem, když stoupá do snů, a věří, že kdyby ho náhodou shodila noční můra, že ho ve volném pádu chytíte, nebo alespoň odnesete do postele a přikryjete peřinou.

------------------

budíš ze sna noční motýly,
zvedáš jim křídla, co ti oči přikryli,
pak ti hlava klesna do klína,
a stane se z ní krajina,
kde ztrácím pevnou půdu pod nohama

vánoce v říjnu

2011-10-09T23:15:00.006+02:00

žena mi vyčetla, že je můj blog příliš sebestředný, sobecký a přesto neosobní. pod lavinou těch výtek, rozhodl jsem se uveřejnit následující příspěvek:

poslední týden bylo toho štěstí nezvykle mnoho, nesčetněkrát jsem se zastavoval v chůzi a pojídal to "krásné", co letělo kolem. i onehdá, když jsme závějemi šplhali nahoru na velký javor.
na vrcholku ztratili kalendář, tak si řekli, že už bude jistě zima, pustili naplno přírodní sněhová děla a k tomu si ještě pán bůh začal fénovat své tři zlaté vlasy, z cigarety na stole volně stoupal dým a průvan vyzval k tanci polohrubou mouku připravenou na jablečný štrůdl.
v tu chvíli mi žena odskočila, rozběhla se a poskakovala sněhem zavátou cestou, sklouzla se po svahu, aby hned do bílé hromádky s rozkoší kopla. brala vločky do vlny pletených rukavic a chytala je na čepici.
měla malé, říjnové vánoce a mně dala velký dárek - vidět ji po tom všem jen pár metrů ode mne a přeci tak šťastnou. v očích plameny, před kterými roztával sníh z letních bot, v hrudi dětské srdce, které mi tolik vyčítá, a v tašce, kterou zapomněla na hotelu, únavu a stesky posledních dní.

(možná se to tam mělo stát...)

děkuji, oplatím ti to! (nejpozději do 77 dnů).

------------------
co: sobotní říjnový výlet na velký javor
kdy: 8. října 2011
kde: velký javor, 1456 m. n. m.

další fotografie najdete na rajčeti, čili ZDE.

oslava narozenin

2011-10-09T23:01:00.005+02:00

co: oslava narozenin aneb 20+10 je bratrovi jen jednou za život
kdy: 24. září 2011
kde: chalupa na konci světa

------------------
den plný překvapení, nečekaných a nechtěných odhalení, rodinných vzpomínek házených lopatami přes stůl, moudrých rad, kterým až za několik let přicházím na chuť. mám se od své rodiny ještě ledasčemu učit.
namátkou: jak tančit rock'n'roll s prvky progresivního rapu, jak správně míchat muziku a alkohol, jak pozorovat noční oblohu, jak krájet šmoulí hlavu, jak používat znakovou řeč, jak se umět bavit.

poprvé se mi stalo, že jsem do fotek uvěznil ducha, atmosféru toho večera a cvaknutím spouště odlomil kus dosud neviděné zdi a dostal se o centimetr níž, pod kůži lidí, které dosud neznám.

------------------
pokud máte zájem o prohlídku dalších snímků, zastavte se osobně, neb album na rajčeti je tentokrát zaheslované, ale můžete si zkusit tipnout, jaké jsou přihlašovací údaje.

co nám roste pod střechou

2011-10-02T22:22:00.005+02:00

co: rostliny a květiny v mansardě
kdy: neděle 2. října 2011
kde: pod jednou z pražských střech

několik dalších snímků najdete ve virtuálním fotoalbu na rajčeti - čili ZDE.

zase jsem běhal po příbrami

2011-10-02T22:19:00.003+02:00

pan starosta dal pokyn, tudíž jsme se rozutekli. bylo nádherné podzimní sobotní dopoledne. umazávali jsme první z deseti tisíc metrů závodu běh města příbrami. kačeny se postrkovaly po rybníce a povzbuzovaly kolemjdoucí. dusot běžeckých bot zvířil prach, který si sedal do ranní rosy.

vyběhl jsem s malým závažím přibetonovaným ke kotníku, závažím ve formě vzpomínek na poslední závod (běh kolem v pražské oboře hvězda), který jsem kvůli střevním potížím doslova došel do cíle...
tentokrát to naštěstí vyšlo. i když lekl jsem se hned po úvodu, že zakopnu, to když si mladá slečna přede mnou rozpustila hned po startu dlouhé hnědé vlasy a pohodila s nimi přes ramena, jako to ani mnohé reklamní herečky po víkendovém školení nedokážu. na to jsem se nemohl dívat, takže jsem utíkal pryč.

v cíli jsem byl přibližně za 43 minut, což byl čas srovnatelný s minulými ročníky (2009 - 42:59; 2010 - 43:36; 2007 - 39:52). jakkoli jsem se papírově nezlepšil, spokojený jsem byl, rychleji to v tu chvíli opravdu nešlo.

------------------

z následujících reportážních fotografií z místa (v chronologickém pořadí) je zřejmé, že: a) mám jednu fanynku, b) běhám rád, když běhám sám, c) běhám rád, když běhám sám, d) mám křivé nohy, e) když neběhám, tak jsem jako slepý

snímky pořídila P., děkuji.

------------------

doplněno v úterý 4. října:
poznámka první: oficiální výsledky mi přiřkly čas 42:37,0, takže druhý nejlepší čas v mé krátké historii. v kategorii doběhnuvších mužů jsem jako jediný zástupce atletického oddílu sk chosiki obsadil 28. ze 65 míst.
v sekci označené tajným kódem "ma" (muži do 39 let) jsem předběhl 15 běžců a stejný počet závodníků byl v cíli rychleji.

poznámka druhá: obměnil jsem fotografie výše, jelikož mi přišly nové snímky do emailu.

poznámka třetí: ten pán, co jsem ho v cíli o polovinu vteřiny předběhl, není ten samý, jako mě ponížil v kovohutích. tenhle je ještě o tři roky starší.

z mobilní čočky II.

2011-09-27T15:13:00.002+02:00

co: kočka, co byla bílá, až na ocas a skvrnu kolem ucha
kdy: 24. září 2011, 11:45
kde: chalupa

mediální úlovek

2011-09-26T17:27:00.008+02:00

snídáte?
ne. ale normálně žeru přes den.

kupujete si noviny?
kupuju. mladou frontu.

čtete noviny?
tak jako strašně zběžně. prolítnu to. kulturu. sport.

v národním divadle jste pracoval s larsem von trierem. už jste viděl jeho poslední film?
ne. je to pomalý?

hodně pomalý.
mě to taky láká, ale na divadlo je to trošku problém. je tam hodně dialogů?

málo.
viděl jsem turínského koně. měl jsem v tom hrát. a to je teda taky apokalypsa. je to černý a taky hrozně pomalý...

...

bojujete s plevelem?
bojuju a jsem vybavenej.

máte křovinořez?
křoviňák, sekačku, ale uměl jsem i s kosou. křoviňák je lepší.

zdá se vám, že jste manuálně zručný?
nevím, jestli jsem zručnej, ale dokážu udělat beton, postavit zeď. i dveře bych dokázal zazdít, to mě baví hodně. je to úžasná očista, která přináší normální hlad.

------------------

úvodní a závěrečná pasáž z rozhovoru zdeňka janáčka s divadelním režisérem a filmovým hercem miroslavem krobotem, publikováno v magazínu hospodářských novin víkend v pátek 23. září.

baví mě na něm pět věcí: 1) jak se tok hovoru vrátí poslední promluvou zpět k první otázce; 2) jak je redaktor improvizačně schopný a pouze nepředčítá připravené dotazy; 3) jak se přirozeně střídají role kladeče a sběrače otázek; 4) jak se autor nesnaží v přepisu vtisknout krobotovi do úst jiný styl jazyka, než jaký doopravdy používá, dodává to na autentičnosti a zároveň profiluje odlišnost povah autora od zpovídaného; 5) jak je editor odvážný a nechá otisknout rozhovor s divadelním režisérem, který není o režírování divadla.

interview v plném znění najdete na internetu - ZDE.

12 hodin 55 minut

2011-09-21T17:44:00.002+02:00

měřeno optikou rčení, že špatné události se táhnou jak nedovařené těstoviny a to dobré naopak trénuje usaina bolta, jsem včera prožil nadmíru radostné úterý.

ráno jsem si chtěl přivstat, ale šel jsem pozdě spát, takže jsem budík několikrát umlčel polštářem. jako rozvičku jsem si dal několikaminutový běh (v obleku!) do auly karolina k promoci.
když jsme se na vyzvání organizátorky začali dle jmen řadit do zástupů před slavnostním nástupem, zůstali jsme po přečtení všech jmen stát bokem dva - já a neznámá slečna. že prý nás tu nemá na papíru a že si musíme počkat na další promoci za hodinu a půl, tvrdila paní. my tu ale byli včas, oponovala sborně vyloučená dvojice. nakonec jsme dostali přidělenou tečku na podlaze - já v čele celého pelotonu.

pak stojíte v hale, kde před vámi promovaly stovky tisíc duší - chvílemi v sobě dusíte poťouchlý smích, hned zas uhýbáte smršti blesků z fotoaparátu, pak přemýšlíte, proč má karel iv., vyobrazený na plátně na zdi, žluté trenýrky?, nakonec se usmějete a poděkujete.

prý byli dojatí, já taky...

šli jsme ta moudra zajíst a zapít. když jsem poprvé zakrojil do smaženého sýru, odbily hodiny poledne, s polední hranolkou na talíři už ale byla třetí odpolední, ve chvíli, kdy jsem rodinu prováděl naším bytem, mi někdo ukradl nejméně 100 minut.
pak si jen pamatuju, jak sedím v jiné restauraci, mizí jakub, mizí pivo ze sklenice, mizí bramborové spirálky a nakonec jsem zmizel i já.
objevil jsem se nahoře na kopci, svalil jsem se do gauče a otevřel v sobě láhev upřímnosti (za jejíž do dna vypití se dodnes stydím).

ve 20:15 jsem poslal sms zprávu. odpověď, která přišla o dvě minuty později jsem si již nepřečetl. (zobrazil jsem ji až ve 3:56 v nociau, když jsem se probudil a čtvrt hodiny přemýšlel, co se stalo.)

děkuji vám všem, kteří jste mi vzali den!

z mobilní čočky I.

2011-09-11T23:14:00.005+02:00

co: kousky světa zachycené fotoaparátem v mobilním telefonu (jak se ti líbí?...)
kdy: v den, kdy v roce 2011 poprvé přišel podzim blíž
kde: chalupa

běh kovohutěmi 2011

2011-09-11T22:56:00.006+02:00

zápisky dialogů z trati i místa za cílovou páskou:

anonymní běžkyně: uhh ... eeehh ... aaah ... uhh .. eeehh ... aaah (hlasité výdechy/vzdechy pokračovaly zřejmě dále, já raději utekl pryč)

jan (přibližně na čtvrtém kilometru): ahoj
já: ahoj, máš rozvázanou tkaničku na levé botě
jan: to vím už dlouho

bezejmenná dvojice diváků u cesty: mlčí a tleská
já: mlčím a na znamení díků zvedám palec levé ruky

anonymní běžkyně (v posledním, táhlém kopci): pojď, pojď!
já (v duchu): cože?! (a běžím raději pryč)

odhadem pětapadesátiletý stařík, kterého jsem se dva kilometry trati snažil předběhnout a v cíli padl do trávy tak vyčerpaně, až jsem se lekl, že budu označen za spolupachatele: ty vole... já jsem si myslel, že už mě v tom kopci vezmeš
já: to jsem čekal taky. tak klobouk dolů před vašim výkonem
on: díky, měj se
já: nashledanou

jan (nyní už v cíli): tak jak se ti běželo?
já: hale, já z toho mám docela dobrý pocit, možná jsem si udělal i osobní rekord. sám se divím, že jsem předběhl i tebe?!
jan: já byl ráno ještě hrát fotbal, takže cestou jsem si třikrát říkal, že už se na to vys..u.

------------------

podle neoficiálních výsledků jsem trať dlouhou 12 322 metrů letos zaběhl skutečně v dosud svém nejlepším čase - 54:54.

PS1: pětapadesátiletý stařík je zřejmě mým prokletím! pokud si dobře vzpomínám, těsně jsem ho v cíli nedoběhl i v roce 2009, jak je názorně vidět z následující fotografie - zde, povšimněte si především muže se startovním číslem 221.

------------------

doplněno 14. září
podle oficiálních výsledků jsem běžel ještě rychleji, výsledný čas - 54:50,4. Z celkem 90 běžců a závodnic, kteří trať dokončili, jsem se umístil na 42. místě. v kategorii "muži do 39 let" jsem obsadil 15. šprucli z 24.

PS2: pán, kterého jsem ani po detailním studiu videozáznamu z prostoru cíle nepředběhl, je ročník 1955. směkám.
pokud byste se ani nyní nedokázali vžít do mé kůže, nabízím níže dvě fotografie z posledních metrů trati:

zdroj fotografií jakož i ostatní snímky si můžete prohlédnout zde

poznámky z výletu na sněžku

2011-09-06T22:44:00.004+02:00

výš už to nejde. ani u nás, ani v polsku, ani v dánsku. byl jsem hodně vysoko a stejně nad námi létali ptáci. ten pocit je obojetný - jímá vás opojení z dosažení maximálního bodu, když vzápětí hlavu k zemi srazí mávnutí křídlem.

v krkonoších jsem byl podruhé (pokud nepočítám téměř zapomenutý lyžařský kurz na střední škole), na šumavě jsem snad každým rokem. ta pohoří jsou od sebe odlišná jako jablko od grepfruitu. obzvláště nad hranicí lesa jsou krkonoše nádherné, jen louka á la alpská tundra a ve slabinách prorůstající kosodřeviny nebo smrky tak malé, že kůrovcům nestojí ani za řeč se k nim přibližovat.
jako by šumava připomínala kouli a krkonoše hrubě řezaný hranol (cítíte ten rozdíl už v samotných jménech?!)

vrchol sněžky je v okolí deseti kilometrů nejcivilizovanějším místem. nahoře na hoře jsou tři stavení a alespoň o víkendu koncentrace dvou lidí na každý metr čtverečný. cesta je dlážděná plochými kameny a k tomu ještě ta lanovka!

nejkrásnějším zážitkem pak je (přes všechny zákazy, omlouvám se) lehnout si do trávy a s pohledem přikovaným ke šmouhám na nebi v napětí čekat, zda to pod vámi je jen suchá tráva, nebo dobře skryté malé rašeliniště nasáklé jak houbička vodou. zatím vedu 1:0...

a uprostřed horské pustiny stojí luční bouda. ubytovna tak veliká, že by pozřela celý výlet gymnázia a ještě by zbylo na soustředění fotbalového mužstva.
------------------
doplněno v noci ze 7. na 8. září:
už čtvrtou noc marně přemýšlím, jak se na sněžku vrátit. natrvalo. tolik snů se mi v jedné posteli naráz nezdálo (a také už mi dlouho nebyla taková zima...).

sněžka a intimní krajiny

2011-09-05T22:13:00.007+02:00

co: pohled zblízka na nejvyšší českou horu
kdy: první zářijový víkend, 2011
kde: sněžka a kolem a kolem

------------------

ostatní fotografie (v černobílé barvě) najdete na rajčeti, čili - zde.

jak naučit dítě počítat

2011-08-30T21:03:00.001+02:00

potkal jsem malou slečnu. je jedna, ale jsou jí čtyři. snažím se jí naučit počítat do pěti, ale nebude to tak lehké, jak jsem si na první pohled myslel. od dětských kostek a počmáraných papírů totiž vede zkratka k abstraktnímu a logickému myšlení.

když před dítě postavíte slona, řeknete: to je slon. dítě si už nějak do mysli vytiskne jeho obraz a příště, když cosi podobného uvidí, prolistuje svými myšlenkovými šablonami a poví zase ono vám: to je slon.

na podobném principu nápodoby funguje rozpoznávání rýže od tatínka, televize od krtečka i slimáka od brouka. dítě se učí, že věci kolem něj nejen voní, vydávají zvuky a mnoho dalšího, ale že vše má své jméno. (a co nelze pojmenovat, o tom buď rodiče nic nevědí, nebo to pro život není prozatím důležité.) opravdová "naming explosion", projevující se charakteristickou otázkou "co to je?", se obvykle dostavuje mezi 14. a 22. měsícem.
děti podle psychologů v mládí lépe zvládají názorné věci. dříve si tedy osvojí příslovce místa (tady) než času (nikdy). opět vítězí potřeba praktického užití v hranicích vytyčených postýlkou a plastovým nočníkem.

pokud však do věci začnete šťourat ještě více, zjistíte, že je to vše nesnadné. když dítěti ukážete sýkorku, zopakuje po vás, že to je sýkorka. když mu ukážete kosa, řekne, že je to kos. když se při pohledu na kosa a sýkoru v letu v dáli zeptáte, co to je, odpoví vám: pí-pí (v řeči dospěláků: pták).
kdo naučil dítě zobecňovat? podle jakého klíče dokáže i nikdy předtím neviděnou rasu psa pojmenovat jako psa? jen podle vyplazeného jazyka? a pokud kočka vyplázne jazyk, je to pes?

a na vrcholu pyramidy abstrahujících snah jsou počty. názorná situace: v levé ruce mám lízátko, v pravé ruce mám lízátko, když je dám k sobě, mám dvě. viděno očima dítěte: má lízátko v ruce, má lízátko v ruce, pak dá lízátko v ruce k lízátku v ruce a říká, že místo lízátka má dvě, ale má pořád jen lízátko.
jak vysvětlit dítěti, co to je "dvě"?

------------------

částečně čerpáno také ze seminární práce dany palivcové "vývoj řeči" na ff uk katedře psychologie, 2005/2006

šumava - dobrá - 2011 - snímky

2011-08-22T23:49:00.000+02:00

co: stromy, stromy a hory
kde: dobrá na šumavě
kdy: týden v přírodě, srpen 2011

více fotografií najdete na rajčeti - čili ZDE

šumava 2011 – díl pátý, čili poslední

2011-08-21T23:51:00.000+02:00

na dovolených je přínosné, jak moc vám skřítci v tom mezičase promění opuštěné bydliště. když se vrátíte, jsou kopce v okolí jiné; změnil se i váš pohled na nedaleký park se sedmnácti stromy; zlatoočko na okně už nevnímáte jen jako hmyz na okně a smířit se s představou, že jen ve vašem bloku jsou tři obchody s potravinami, dvě hospody a jedna vinárna, vám zabere nejméně měsíc.

vrátil jsem se ke svým šesti květináčům, kde se snažím pěstovat kus zeleně, a sním o želvě v ledničce.
------------------
den pátý
trasa výletu: dobrá – vozem na parkoviště pod boubínem – pěšky k boubínskému jezírku – podél chodících stromů (foto na ukázku ZDE) – po kraji boubínského pralesa – na vrchol boubín (1362 m.n.m.) – na vrchol boubínské rozhledny (1383 m.n.m.) – vrchol boubín a stejnou cestou zpátky.
------------------
foto: boubínské jezero - foceno duchyho metodou obráceného odrazu

více fotografií najdete na rajčeti - čili ZDE

šumava 2011 – díl čtvrtý

2011-08-20T23:48:00.001+02:00

stoupáme vzhůru. vpravo stromy, před námi stromy, vlevo stromy a pod nohami kameny. V. jde za mnou. přemýšlím, jestli sleduje mne, nebo jen kopíruje mou trasu. zkusmo pak zkouším uskočit do strany, jestli půjde v mých stopách.

pak sejdeme do údolí, cestou k řece procházíme po pěšině vyšlapané desítkami generací a párů noh. bez nich bychom byli ztraceni.
sedím na kožené zelené židli a čekám, až V. vyjde z ošetřovny pohotovosti. čekám, až V. přijde. čekám. chodbou prachatické nemocnice se rozléhají nerozlišitelné zvuky, ale stejně tak to může být jen ozvěna kroků.
zapadl jsem do křesla. je před půlnocí. na stolku mám nohy, prázdnou lahev vína, ovladač na televizor, telefon, troje noviny, zvýrazňovač, sklenici vody, prázdný obal a fenistil. V. usíná nad mou hlavou. pokud jsou sny lehčí než vzduch, pak stoupají vzhůru, do její postele.

dobrou noc, musím rychle usnout.
------------------
den čtvrtý
trasa výletu I.: dobrá – lávka u dobré – soumarský most – dobrá
trasa výletu II.: dobrá – malinovník – zatáčka – malinovník – malinovník – les – písek u cesty – malinovník – kamínky u cesty – malinovník – trampolína – auto-sny

více fotografií najdete na rajčeti - čili ZDE

šumava 2011 – díl třetí

2011-08-19T23:45:00.001+02:00

tento deníkový zápis se bude věnovat pouze místním stavením, jakkoli příhod událo se nám dnes více než malé množství (třeba když V. pobíhala po pokoji s vosím žihadlem a pak hledala svůj pravý kotník od levého).

kraj kolem stožce je na můj vkus civilizovaný – cesty jsou tu vesměs asfaltové, vyspravené a rovné. má očekávání adrenalinových výletů trpí stejně jako každý krok v pohorkách. pro rodiče s kočárky nebo bicykly kus pozemského ráje.

když už tu budete, pozřete několik nemovitých památek:
- stožecká kaple – dřevěný kostelík pod stejnojmenným vrchem v I. zóně národního parku. stavba z 18. století, dnes uzavřená, ale čas od času se v ní ještě slouží bohoslužby. nad ní se tyčí ještě stožecká skála s výhledem, kterým pomalu obrůstá smrky.
- kunžvart – zřícenina bývalého strážního hradu, který shlížel na zlatou stezku. dnes z něj nad obcí strážný zbyla jen jedna polorozpadlá věž.
- bunkry – kolem stožce vedla pohraniční linie komunistické oprátky a z doby nedávno minulé zbylo podél teplé vltavy několik bunkrů (jak moc je jejich stavba podobná středověkým hradům?!). některé z nich jsou stále přístupné.
- mosty – vydáte-li se směrem z dobré na lávku přes vltavu, potkáte nad řekou klenoucí se dvě lávky. pokud je chcete přejít suchou nohou, vyražte k nim co nejdříve, nebo se připravte na koupel ve vodě. jedna lávka vyspravená náhradními fošnami, druhá nahnutá jak titanik, když pianista ještě bušil do kláves.

dobrou noc
------------------
den třetí
trasa výletu I.: autem z dobré do strážného – pěšky – zřícenina kunžvartu – po žluté na horskou louku – přes koňský potok zpět do strážného
trasa výletu II.: dobrá – lávka u dobré přes teplou vltavu a zpět

více fotografií najdete na rajčeti - čili ZDE

šumava 2011 – díl druhý nazvaný (ne)naplněný

2011-08-18T23:41:00.001+02:00

počasí v horách je jako nálady žen – mění se několikrát za den a přicházejí bez zřejmého varování; ale tak nějak do zdejší krajiny patří, sblížíte se s ním a na konci dne vám přijde více než příjemné.

ráno po probuzení bylo zataženo, obloha proměnlivě zobrazovala různé odstíny šedi jako monitory čteček e-knih, ale nepršelo. přejeli jsme do nové pece a nad lipnem se mraky roztrhaly, jako by soutěžily jestli tam nahoře dokáží utvořit větší kus modré plochy, než máme my dole na zemi. po několika kilometrech výstupu k plešnému jezeru se přihnala průtrž, která změnila vyšlapané lesní cesty v potůčky a chůzi v brod. (v takové chvíli se měřítka akceptovaného posouvají s každým krokem – jestli jste se v prvních minutách snažili srolovat pláštěnku co nejvíce dolů, aby vám nemokly nohavice, u dalšího stromu jste rádi, že vám kalhotami nezatéká do bot.) sotva jsme však zahlédli hladinu jezera, zas začala ta hra o největší modrou. vydržela jen do okamžiku, než jsme zahájili další výstup. na nejvyšším bodu české šumavy jsme potkali podzim – viditelnost kolísala mezi 10 a 50 metry, mlha se mísila s nízkou oblačností a ti dva přizvaly do tance i vzlínající páry z ustalého deště. dole pod vrcholem na nás počkalo pravé horské léto, jak si ho představuji a doprovodilo naše kroky až zpět do nové pece.
------------------
tento výlet budiž poznačen také jako cesta s krutým závěrem. snad to bylo špatně nazutou obuví, snad několikakilometrovým asfaltovým povrchem, možná křivým slovem jsem se v minulosti zmínil, třeba jsem měl jen hlad, ale při klesání do nové pece jsem pokleslou hlavou jen sledoval komíhající se nohy a přál si, aby ta zpropadená vesnice nebyla tak roztahaná, abych se mohl svalit do krajnice, nedbaje kopřiv a proudící vody a přemýšlel, jestli si člověk může o pohorky zlomit nohy. nemůže.

dobrou noc
------------------
den druhý
trasa výletu: nová pec – rossbach – kamenné moře – plešné jezero (1090 m.n.m.) – pomník adalberta stiftera – plechý (1378 m.n.m.) – rakouská louka – plechý – hraniční přechod 1/10 – rossbach – nová pec
------------------
foto: plechý - skoro plechý - mlha
mezi následujícími snímky jsou rozestupy cca 15 vteřin, pro vaši lepší představivost, jak vypadá na horách "proměnlivé počasí"

více fotografií najdete na rajčeti - čili ZDE

šumava 2011 – díl první

2011-08-14T09:36:00.005+02:00

cestování v roce 2011 má následující podobu: ubytování si nevybíráte na základě doporučení známých či předchozí zkušenosti, ale podle pořadí výsledků internetového vyhledávače; papírových map ani kreslení cesty a záchytných bodů už není ve světě GPS navigací potřeba; potraviny nekupujete několik dní předem, ale v některém ze supermarketů stojících podél cesty; zapomněli jste si vybrat peníze? nevadí, stačí si v mobilním telefonu spustit aplikaci ibankomaty, která vás už sama k tomu nejbližšímu dovede; domluvené časy příjezdu jsou jen dekorativní, protože se očekává, že až budete na místě, tak zavoláte – máme mobily, ne? ještě že do toho kopce člověk šlape sám.

------------------
první výlet měla být krátká, rozvičková, příjemná, okružní procházka po okolí. jen tu poslední vlastnost se rozhodla respektovat, ostatní se nám poněkud vymkly kontrole.
krátká? zamýšlených devět kilometrů se při chůzi neplánovaně protáhlo na dvojnásobek. slunce nám ale se svým pádem rozhodně počkat nechtělo.
rozcvičková? trasa sice s převýšením jen 200 metrů, ale prudkým kilometrovým stoupáním ke stožecké kapli a na stožeckou skálu. prý to bylo (je?) poutní místo, pro nás spíše potní. oba již máme za sebou první pády – V. se smýkla noha, já uklouzl po kameni; oba naštěstí bez úrazu.
příjemná? ztratil jsem nás, šli jsme „zkratkou“, hodinu bez oddechu pršelo, vzali jsme si málo jídla, začalo se stmívat, padla mlha, cesta nekončila tam, kde měla, V. mě dvakrát (oprávněně) zfackovala a pojmenovala několika zvířecími jmény – opravdu příjemná procházka.
okružní? nechtěl jsem se cestou od stožecké kaple vracet stejnou cestou, tak jsem vymyslel zkratku v délce asi devíti kilometrů, která nás přivedla na rozcestí pod stožeckou kapli. domů jsme šli stejnou trasou.
po okolí? ano.

dobrou noc.
------------------
den první
trasa výletu: dobrá-stožecká kaple-stožecká skála-kolem vrchu stožeček (856 m.n.m.) a stožec (1065 m.n.m.) po neznačených lesních cestách - dobrá

více fotografií najdete na rajčeti - čili ZDE

jak jsem chytil srnu (vzpomínka na slohová cvičení)

2011-08-01T23:15:00.006+02:00

budík zařinčel jako kácející se strom k zemi. já naopak z postele vyskočil až nezvykle rychle. je sobotní ráno. spořádaná část lidstva ještě spí, já s otcem vyrážíme na houby.
bábovku k snídani. nožík do kapsy. gumovky na nohy. tatranku na později.
stoupáme po asfaltové silnici až na nejvyšší kopec nad vesnicí. slunce už vstalo a paprsky barví dozrávající lány pšenice. dole ve vsi zaštěká pes, když zahýbáme z cesty do lipové aleje. po sto metrech už míjíme první jehličnany.
sice jsem před chvilkou jedl, ale přeci tady ty borůvky a maliny nenechám, přemlouvám sám sebe ještě na okraji lesa. otec mi poodešel z dohledu, ale vím, že teď prohledává jedlový háj a pak na mě dole počká.
podruhé jsem posnídal. našel otce, ale zatím žádné houby. okraj košíku jako prapor novověké lodě zdobí sojčí pero, dole v podpalubí se do rytmu vln pohupuje kapitán sischka.
mlčky stoupáme sevřenou pěšinou mezi staletými kmeny až k našemu "plácku". jsme typ houbařů, kteří nebloumají nazdařbůh lesem, ale obchází jen předem vytipovaná a často miniaturní místa v naději, že kde jednou byly, budou zas.
otec schází vpravo, já na opačnou stranu. sejdeme se na křižovatce, řekne mi ještě, než za větví zmizí jeho bunda.

prozatím se ale poztrácely i houby. nikde ani odřezky, ani prašivky. chodí tam i sem, ale bez jakéhokoli zásahu. až se mi na moment zdá, jako bych zabloudil. vrátím se zpět a dojdu na místo smluveného srazu. otec nikde, les mlčí.
pravděpodobně musel jít napřed. vydám se tedy v myšlených stopách naší již tolikrát projité trase. vlevo je smrkové houští, tam se vždycky zdržíme, ať již u pravých hříbků nebo u lišek.
náhle se přede mnou ozve zapraskání větví. konečně, pomyslím si, už jsem se bál, že jsem se s otcem minul navěky. čekám, až se za kmeny objeví jeho silueta, abych na něj zapískal. zvuky se ale opakují, ba co víc, rychle se přibližují. koruny stromů zastínily světlo.

(dovolím si malou odbočku - až s podivem zjišťuji, jak výkonný je lidský mozek v rizikových situacích, povím vám, já v tu chvíli vymyslel snad tucet možných vysvětlení, kdo či co vydává ty zvuky.)

kanec? nasupená bachyně? masožravá selata? snažím se koncentrovat a uvědomit si, ve které kapse mám rybičku. chtěl bych uskočit, ale nohy se odmítají pohnout a smířily se s přímým střetem. smrčina se náhle odhrne a z ní se vyřítí malé srnče. dvěma rychlými skoky se přemístí k mým ztuhlým končetinám, podobajícím se kmenům stromů. kdybych dokázal sehnout ruku, mohl bych si ho pohladit.
nebohé zvíře si náhle uvědomí, že nejsem přirozenou součástí lesa. ve vteřinovém pohledu z očí do očí si vyjasníme vzájemné pozice a očekávání a srna mizí za mými zády. alespoň to tuším podle tišících se zvuků, pohnout a otočit se tím směrem stále nemohu.

srdce mi buší o stěnu hrudního koše jako vyhladovělý datel. snažím se rozpomenout, jak udělat úkrok stranou. těžce dýchám vzduch s vůní "smrkový les". na jméno otce bych si v tu chvíli nevzpomněl, když se náhle přede mnou znovu ozve zapraskání suchých větví...

(a polovina z toho příběhu je pravda a fakt se stalo!)

fotohádanka

2011-07-22T09:47:00.000+02:00

drazí známí i anonymní návštěvníci, chcete vyhrát pár ale opravdu luxusních (a vypraných) ponožek? pak odpovězte co nejrychleji na následující otázku: které tři slavné osoby se skrývají na obrázcích níže?

vaše tipy spolu s velikostí nohy vkládejte jako komentář k tomuto příspěvku.

volejbalový turnaj 2011 - fotovzpomínky

2011-07-22T09:27:00.006+02:00

co: si jako mistrovství světa v plážovém volejbale
kde: drahenice na konci světa
kdy: 5. července 2011

------------------
mnohem více snímků (snad až 35!) najdete ve fotogalerii na rajčeti - čili ZDE. (momentky nás na kurtu fotil baumi.) fotky z předchozího ročníku jsou ke zhlédnutí ZDE.

dobojováno, popáté

2011-07-20T23:58:00.003+02:00

lhal bych si, kdybych tvrdil, že pouze letos to bylo zvláštní. dobrá, tak ale "jiným" to snad nazvat mohu.

zahodili jsme míč, starosti, prázdné kelímky od malinovky a šli na bar. co si dáme, ozvalo se nad námi. co třeba "zetko" (pro budoucí generace - takto se označoval jeden druh alkoholického nápoje). chtěl-li bych být oslem, pak z toho názvu postavím most ke svému pocitu, k pnutí, že to letos končí a napřesrok už ona nebude moci a on zrovna po nemoci, a pak ty její oči a na něj už to bude moc.

ač jsem jako přípitek řekl cokoli, chtěl jsem říct: není po písmenu "Z" ještě "Ž"? a pokud bude třeba, vymyslím vám/nám novou abecedu.

------------------

rok 2011 - letos popáté, obsadili jsme krásné čtvrté místo. díky.

(fotila tentokrát máti jituš, díky :o))

fotovzpomínky z předchozích ročníků najdete ZDE.

udělalo se nám (mi?) jasno

2011-07-20T23:42:00.006+02:00

co: letní večer po dešti, kdy jsem se válel v mechu a divil se kráse

kde: v podbrdí
kdy: 6. července 2011

------------------
ostatní fotografie můžete zhlédnout na rajčeti, čili ZDE.

když to skončilo

2011-06-24T16:29:00.003+02:00

když to skončilo, sedl jsem si v parku na lavičku a rozmotával tu dvojici do sebe vpletených pocitů: 1) opravdu? díval jsem se na fontánu, na ležícího bezdomovce i bagrující bagr a čekal, zda mi potvrdí, že je to pravda. fontána hučela, bezdomovec oddychoval a bagr bagroval. nikdo z nich nepromluvil. jak před léty jsem si tužkou přetáčel magnetofonový pásek vzpomínek a průběžně ho spouštěl ve walkmanu značky head, jestli najdu tu pasáž, když to řekli. museli to vyslovit, jinak by pak neříkali to ostatní, jinak by se neusmívali, jinak by mi netiskli ruku. seděl jsem na lavičce v parku a přesvědčoval vlastní víru, ať tomu začne věřit. dnešní doba, vepsaná do smluv a zdobená právnickými paragrafy, a já nemám v ruce nic, jen otisk jejich dlaní. chtěl bych vidět podpis, kus tiskařské černě, nebo alespoň virtuální záznam na desce monitoru.
2) nic. týdny předem v obavách vymýšlíte, co budete dělat, až to skončí. pak to skončí, a to jediné, na co se vzmůžete, je posadit se v parku na lavičku. všechno, co bylo dlouho odkládané, si teď vynucuje být ještě chvíli mimo, jen se volně válet, jak ten muž bez domova. chtěl jsem toho tolik udělat, a teď nevím, kde začít, nevím kudy se vydat na start a který závod vlastně rozeběhnout. tak sedím na lavičce a uležené sliby se propadají do zapomnění, jako rypadlo bagru do rozkopané ulice. (a ještě vám chybí kašna? ta stále stojí a chrlí vodu.)

byly jednou čtyři malé poštolky...

2011-06-23T19:13:00.003+02:00

co: poštolčí rodinka (4+2) naproti našemu oknu
kdy: foceno po několik týdnů od konce března do konce června
kde: naproti mansardě

další fotografie najdete na rajčeti - čili ZDE

obrázky z divočiny

2011-05-27T00:18:00.006+02:00

co: několik fotografií z výletu do hor
kdy: 18.-20. května 2011
kde: vítkovice v krkonoších

další snímky najdete například na rajčeti - čili ZDE

poznámky z divočiny III.

2011-05-25T23:01:00.000+02:00

tři dny v horách a mých třináct rolí:
- byl jsem navigátorem, co se ztrácel v mapách a kterého ztratila gps navigace v chytrém mobilu.
- byl jsem bratrem, který nikdy neměl sestru a nikdo mu to nevěřil.
- byl jsem ruční brzdou u šlapacího kola, jeho tažné lano i automatický nosič.
- byl jsem uspávačem, který dřív doprovodil slunce za obzor, než ukolébá malé dítě.
- byl jsem novinář dělající na luční pasece on-line rozhovor s ekonomickým analytikem.
- byl jsem animátorem, ačkoli významu toho slova dodnes nerozumím.
- byl jsem elitním členem holubí letky a mlsným pražákem.
- byl jsem společník, jenž usíná nad partií kulečníku a skládá hlavu do drobků od bábovky.
- byl jsem rybářem číhajícím na čolky.
- byl jsem mužem, který houpe děti, zatímco ženy nakládají tašky a kufry do auta.
- byl jsem vypravěčem pohádky o princezně se zlatou hvězdou, kterou tatíček král vyhnal kvůli špetce soli, a ona se schovala v domečku po babičce od červené karkulky.
- byl jsem spolujezdcem, který mlčel, krmil, napájel, bavil, drobil a za jízdy se opakovaně odpoutával.
- jsem fotografem, co (si) zapomněl udělat společný snímek na památku.

poznámky z divočiny II.

2011-05-24T23:39:00.001+02:00

výchozí situace je tato: ona, dlouholetá manželka a matka dvou dětí; on, zadaný mladý muž. oni dva jedou společně na třídenní pobyt do krkonošského podhůří. vaším úkolem je dohledat neznámé a tipnout si, jak se od středy do pátku proměnil vztah dvou mikrosvětů. (nebojte, budu hledat odpověď s vámi.)

až zpětně jsem si vybavil, jak věrně nastíněný scénář zapadá do úvodních slok textu písně michala horáčka. začněme parafrázovaně slovy „s cizí ženou v cizím hotelovém pokoji“. spíš než odpojený vagón však sám sobě připomínám pohublého pelikána s prutem u řeky.
"s cizí ženou v cizím pokoji, když jsme jednou tady, tak by nemělo, být tu jinak než-li pěkně veselo. proč oba dva teda chcem zívat až běda?" snad za to může horský vzduch, snad ukolébavky z houpaček, snad všední dny.
váhám, kdo se bojí a kdo nebojí, když je s cizí ženou v cizím pokoji. je svět ještě velký flám, nebo žloutne barvou zašlých dní? v tom hotelovém pokoji neschází mi ani něha, ani hřích, ale spíš loď, pořádný krumpáč a cizí životy. a taky kocour, co přede při podrbání.

jsem v pyžamu a dívám se na cizí ženu. cestuje prstem do itálie k moři. dojím zbytek bábovky a řeknu: madam, tak sbohem, já padám.

poznámky z divočiny I.

2011-05-23T23:12:00.008+02:00

odjel jsem do krkonoš. v tašce zabalený notebook, tablet, tři mobilní telefony, mp3 přehrávač a svazek prázdných papírů. má nesoukromá cesta z města. vítej přírodo, vezu ti civilizaci.
původně jsem si usmyslel sepsat zážitky z každého z trojice dnů do poznámek na blog. ale záměry se mi v poslední době mění v realizaci asi jako počasí na horách. proto i následující řádky vyťukávám do klávesnice na kolenou ujíždějícím autobusem.

„dokážeš si představit zakopat se tu na celý život?“ zeptal se mě první den. tlak nového prostředí je až nesnesitelný. zelené pastviny, nad nimi hustý les, dole v údolí horská řeka, cesty klikaté a široké sotva na jeden koňský povoz. v noci ticho, kterého se bojíte. před hotelem kameny, které jsou tak nějak opravdovější. když se z nebe spustí blesky, můžete si při nich i číst. voda, ze které vás bolí ruce.

přemýšlím, kde vznikl mýtus hor jako opravdového místa, a proč lze tak snadno stavět do protikladu vlastnosti města (je špinavé, hory čisté; je plné lidí, hory osamělé; je kolektivní, hory pro individualisty; je šedé, hory zelené; je náhražkou, hory reálné; je umělé, hory přírodní).

úvahy se rozbíhají dvojím směrem - na konci delší cesty stojí německý romantismus se svým obdivem tajů přírody, její živelnosti a osudovosti, zároveň doplněný o apel na osobní prožitek, který jen těžko v domech a lidech zaplněném městě najdete; když přejdete kratší pěšinu, narazíte na postmoderní individualismus a především civilizační nemoci a z nich pramenící touhu po zvukové, zrakové a jiné hygieně. touha vrátit se ke kořenům vás neomylně svede z rušné hlavní třídy na stezku mezi kopce.

nedělní výlet za zbraslav

2011-05-08T23:15:00.003+02:00

co: nedělní výlet do přírody za prahou
kde: po zelené a po žluté
kdy: státní svátek, den matek a neděle 8. května 2011

je to rebel

2011-04-16T10:43:00.003+02:00

zůstal jsem sám. jet domu nemělo cenu. bylo pozdě. praha se jak zloděj vlámala do noci a já přemýšlel, kam se podít. přehodil jsem přes ramena manžestrové sako, krk omotal šátkem, z baru sebral rozečtenou knihu a odešel.
podloubím, přes koleje, na eskalátory, do fronty před pokladnou. "co to bude," zeptala se ona. "ten malý shake, čokoládový," odpověděl jsem já.
vzal jsem kelímek s brčkem a sesunul se na lavici v pohoštění mcdonald's v posledním patře chrámu konzumu, s výhledem na fontánu. usrkával jsem nápoj a hodinu pojídal písmenka ze stránek. fast food.
přehodil jsem si sako, omotal šátek, strčil knihu do tašky a odskočil jsem si. cestou ze záchodu jsem se postavil do fronty a počkal si na chickenburger, to nejmenší jídlo za dvacet korun. vzal jsem tác a posadil se znovu na to samé místo. další hodina a další kapitoly.

zápisky z mansardy

2011-04-10T20:46:00.004+02:00

ona (dívaje se společně s ním na dvorek, na dvě strakaté kočky): jéé, koukej
on: či čí (zvířata nereagují)
ona: i ty kočky na nás serou (odchází pryč)
on (trochu káravě a trochu přísně): slušně!
ona: i ty kočky na nás slušně serou
on: mlčí

taneční soutěž

2011-04-03T22:07:00.004+02:00

co: taneční soutěž
kde: sokolovna v praze na zbraslavi
kdy: sobota 2. dubna 2011

------------------
několik dalších fotografií v černé a bílé - na rajčeti

vlasy

2011-04-03T21:30:00.005+02:00

stříhali dohola malého chlapečka a trochu to lechtalo, když lokny padaly po rameni do novin. kadeře padaly na grafy akcií, na rozhovor s bankéři.

šedavé dlaždice pod zrcadlem tiše se dívaly, jak z hlavy krájím den za dnem své vzpomínky.
že už jsem chycen a obelstěn? lepí se mi vlasy ke kůži.

jeden z těch chomáčů vzal jsem si do dlaně a zafoukal. fouknul jsem a všechny se pohnuly. s šepotem dosedly do písmen.

před třicátým prosincem desátého roku vpustil jsem naposled nůžky nad čelo. sáh' jsem si na hlavu a trochu to chrčelo, jak hrot pera, když dere se do písmen.

dívám se na toho druhého v odrazu, jak člověk na jiného. ještě mi zbývá pár dlouhých vlasů a zamést v koutech. a už přece.

večer si obleču bílou košili. senoseč vlasů podřízne každé stéblo jak chcípáčka. vyčistím poslední odřezky kadeří. strojek už chladne.

nezvyk matoucí každý dotek prstu od temena po týl. nezvyk pro vítr a nezvyk zírající ze skel. ustřihané vlasy sbalím do novin a zahodím do koše jak slupky od brambor.

stříhali dohola malého chlapečka. dívat se na sebe, nesmět se pohnouti. v uších mlčely kainarovy verše a kolem nich padaly k zemi vlasy.

už je to za námi.

------------------

kráska a zvíře

2011-03-30T18:28:00.001+02:00

co: souboj druhů
kdy: před několika málo minutami
kde: za okna mansardy

bublinky

2011-03-28T23:07:00.001+02:00

co: přírodní design sklenic ikea
kde: v hloubce asi 11,5 cm
kdy: po 16 hodinách stání

tak alespoň několik fotografií...

2011-03-24T21:46:00.004+01:00

co: mamka slavila jubileum
kdy: v polovině března, 2011
kde: technické služby města příbramě

kudy budeme číst příště

2011-03-09T21:59:00.004+01:00

adam javůrek a miro šifra mě na dnešním semináři o nových médiích pořádaným respekt institutem (díky) přivedli k formulování teorie, která by směle mohla vstoupit do učebnic teorií sociální komunikace či literatury.

dějiny médií lze periodizovat podle různých kritérií - podle technologického způsobu přenosu informace, jak praví marshall mcluhan, na epochu písma, tisku, gutenbergovu a marconiho galaxii; druhou cestou je shrnutí vývoje několika tisíciletí lidské kultury do pěti epoch - znamení a signálů, mluvení a jazyka, psaní, tisku a masové komunikace.

nabízím třetí variantu - klasifikaci údobí na základě sociálního užití médií, rozhodujícím faktorem je dominantní směr čtení psaného textu v dané kultuře. historii můžeme rozdělit do čtyř fází, v nichž se základní orientace čtení (dolů nebo vpravo) s podivem pravidelně střídají:

1) čtení dolů - původní svitky a pergameny obsahovaly vertikálně strukturovaný text. četlo se odshora dolů. pokud vám nevystačila pro záznam sdělení přidělená plocha, museli jste vytvořit nový kus média.

2) čtení doprava - vynález knihtisku, ale ještě dříve papír například ve formě dopisů, znamenal první revoluci. začalo se číst horizontálně. pokud jsme došli na konec sdělení, věděli jsme, že pokračování (je-li jaké) se zobrazí po otočení stránky. knihy, dopisy, noviny jsou založené na listování (faktický pohyb doprava a návrat směrem doleva), nikoli na roztahování (paží k poodhalení spodních vět na pergamenu).

3) scrollování - původně prý bylo scrolllovací kolečko u počítačové myši jen nepatrným designovým zlepšovadlem, které se ale pro strukturu textu ukázalo jako zásadní. texty na webu zobrazované přes počítač i dnes na displeji chytrého mobilního telefonu jsou natahovací (a takřka nekonečné) směrem dolů.

4) zpátky na stůl - jakkoli jsem k budoucnosti tabletů a jejich možnému usazení na dominantní pozici v naší společnosti velmi skeptický, přiznávám, že tyto technologické hračky vrátily do rukou druhý způsob čtení textů. na monitoru tabletu je sice možné sjíždět texty směrem dolů, ale jde vesměs o původní obsah webu, pouze "přeložený" pro jiné transportní médium. autentické výrobky pro tablety (například murdochovy noviny the daily) používají známé boční listování. na stejném principu fungují i čtečky elektronických knih.

(pokud bychom přistoupili na výše prezentované dělení, nabízí se jednoduchá otázka - až skončí éra tabletů, přijde něco jiného, co nás vrátí do doby, kdy text vypadal jako dlouhá úzká nudle, a budeme číst odshora dolů. co to bude?)

racci

2011-02-13T20:59:00.004+01:00

co: racci nad řekou (pokaždé si při pohledu na ně vzpomenu na chobotničky)
kdy: 13. února 2011
kde: karlův most v praze

o svobodě a práci

2011-02-07T21:42:00.003+01:00

představte si bytové družstvo, vlastní činžovní dům o 15 takřka identických bytových jednotkách. jednou ráno se předseda rozhodne, že by bylo potřeba natřít vstupní vrata. a tak svolá zástupce všech nájemníků a nechá hlasovat: 6 pro zelenou, 5 pro černou, 2 pro žlutou a 2 se zdrželi. je rozhodnuto, druhý den jde předseda do drogerie a nakoupí kyblík zelené barvy.
tak si představuji "přímou demokracii", každý má jeden hlas, volba je rovná, klidně i tajná, hlasovat není povinné, ale svobodné rozhodnutí každého z uchazečů. každý z vyslaných delegátů má jasný mandát (od své manželky).

když družstvo přikoupí i sousední objekt, zvětší se počet zástupců i většina nutná pro schválení. pokud družstvu za pár let patří celý blok, celý mechanismus funguje obdobně, jen je na schůzi potřeba přinést víc židlí a namazat o několik táců víc chlebíčků.

a pak se dívám na dokument "český mír", kde alexander vondra na záznamu televizní debaty z pódia vysvětluje, že sice pro trest smrti je 80 procent obyvatel, ale stejně ho nemůžeme zavést. proč neexistuje v tomto konkrétním případě mechanismus, který by "vůli lidu" dokázal přeměnit v konkrétní legislativní nařízení? kdo si nárokuje právo posuzovat, který většinový požadavek bude vyplněn a který jako irelevantní zamítnut? pokud by bytové družstvo mohlo vyslovit nejpřísnější z trestů, a sice odnětí života, pro jednoho ze svých členů, stačilo by mu 80 procent hlasů?

(tento text není obhajobou principů přímé demokracie. ba naopak, autor sám občas koketuje s myšlenkou, jakým cenzem omezit přístup "lidových volů" k volebním urnám.)

------------------

jsou věty, které jejich autoři pronášejí zdánlivě bezděčně a nazdařbůh. a jsou to často ty samé věty, které se oboustrannou lepící páskou zachytí v mé paměti. stejně jako strohé konstatování "já nechci pracovat" od kjůby sedícího v křesle. byl konec roku a my ještě střízliví.
lidstvo vyspělo k 21. století, svět je bez větších válek, statisíce lidí trpí hladem a stamiliony bojují o přístup k pitné vodě, ale už jich nejsou miliardy.

a přesto stále nikdo nevymyslel nové sociální uspořádání, kde by svoboda práce znamenala povinnost (!) věnovat se libovolné, ale své vysněné činnosti. proč musí truhlář trávit pět dní výrobou pracovních stolů, když pak po večerech v klíně vyřezává dětské hračky? a proč politolog oslovuje klienty banky s nabídkou výhodného úvěru? a proč se matka nemůže plně věnovat výchově dětí, když i za 24 hodin jim nestačí dočíst knížku pohádek?

pojďme udělat velkou globální burzu aktivit - každý napíše, co by chtěl dělat, a věřím tomu, že až se pak přepne spínač, půjde každý na to správné místo a bude šťastnějším, spokojenějším a v důsledku i produktivnějším.

zvířátka

2011-02-06T20:19:00.004+01:00

co: zvířátka živá, mrtvá i malá
kde: krajský soud praha a zoo praha
kdy: 3. a 5. února 2011

o nahotě

2011-02-01T23:25:00.003+01:00

bude tomu už skoro sedm let, co jsem spolužačce z gymnázia vysvětloval (emailem!) své podivení nad skrýváním lidské nahoty. jaký je rozdíl mezi ženou v plavkách a bez nich? ten kousek látky, co dohromady nedá ani na metr čtverečný tkaniny dokonale kopíruje povrch těla. pomineme-li jakési hygienické normy, nač se pak zahalovat?
v roce 2004 jsem napsal: "pokud tedy odmyslíme slepé následování zvyklostí z historie, zkus se vrátit k začátkům - proč si lidé začali některé části těla zahalovat? Pokud tedy pominu potřebu uchovat tělesnou teplotu."
a paralelně se nabízí pohled na mikroúrovni - kde se v člověku, který je od narození bezproblémově nahý, podobu své tělesné schránky nikterak nevnímá a neprožívá, vezme touha utrhnout alespoň fíkový list a překrýt si jím intimní partie? jakou roli hraje socializace, učení nápodobou, a jak významný je faktor vývoje lidské osobnosti?
napadá mě ještě jedna otázka: kdosi cizí vás spatří nahého/nahou. no a? jakým způsobem vám to ublíží, jak se vás to dotkne, čím vás to poznamená, co vám ukradne, lze nahotu vykoukat? (ponechme teď stranou násilné vysvlékání, obtěžování a převlékání v zákulisí tanečních soutěží.)

tři důvody, proč papír vyhraje

2011-02-01T22:54:00.002+01:00

klobouk dolů před stevem jobsem a applem (pokud to vůbec byli oni!?), že dali světu tablet. naučili stamiliony lidí používat nové slovo (své rodiče jsem to, milý steve, ale naučil já, heč!) a vytvořili novou komunikační platformu.
přesto si myslím, že je to slepá vývojová větev technologické evoluce. aniž bych dokázal vysvětlit, čím bude tablet překonán a na čem budeme v budoucnu pracovat, vsadil bych si, že tyhle placaté malé monitory bez počítače nebo maxi-mobily, co neumí telefonovat, to nebudou.
strávil jsem krásné diskuse přemítáním, jak na tuhle novou věc zareaguje mediální svět, konkrétně pak žurnalistika tisknutá na papír. nosím v sobě pocit (co je víc možná přáním), proto následující řádky vnímejte prosím jako mírně zaujatou apologetiku.

tři důvody, proč papír zvítězí nad tabletem:
1) jedna je víc než dvě. vzpomeňte si na významné objevy a nástroje, které lidstvo posunuly o stupínek dál, někdy možná špatným směrem, ale sílu k rozpohybování měly. namátkou: pěstní klín, kompas, tužka, meč, pistole, mobilní telefon, peníze, cigareta, pálka na ping-pong, kornout na zmrzlinu... všechny tyto novinky mají jednu společnou vlastnost, jsou především (a často výhradně) pro jednoruké užívání (si zkuste hrát ping-pongový backhand obouruč!). tablet je hezký, ale jeho ovládání je manipulačně náročné. pokud ho držíte v obou dlaních, obsluhujete dotykový displej sotva palci. musíte-li ho pak mít v klíně nebo položený na stole, jakou má přednost před netbookem s plnohodnotnou klávesnicí?

2) zkuste to na severu! výhodou novin je, že si je můžete vzít všude s sebou, srolujete je do kabelky, nebo zastrčíte do kapsy kabátu. tablet je také přístupný mobilitě, tenká placka, kterou schováte do každé tašky. ale jen do chvíle, než čekáte na svoji milou/svého milého třeba před stockholmským královským palácem a je únor a venku mrzne. zkusili jste si někdy zadat webovou adresu na dotykové klávesnici v palčákách? (při své jediné návštěvě švédské metropole jsem se lekal chodců, co mě náhodně oslovovali, ale nezastavili se na rozhovor, než mi došlo, že kvůli zimě telefonují přes hands-free, s rukama v kapsách.) listování v tabletu je na pohled efektní, ale zkuste si to, když se jednou rukou musíte přidržovat tyče cestou do práce ranní tramvají.

3) kdo neumí basket, jako by nebyl. tablet nemůžete zmuchlat a po částech házet přes celý pokoj do odpadkového koše!

sklíčený

2011-02-01T22:34:00.002+01:00

bojím se, že se stávám netečným, nevšímavým a mechanickým. možná v tom není kauzální vztah, ale nějak to souvisí s mým nástupem do práce. znáte ten pocit, že něco uděláte ze zvyku, zautomatizovaně, jako by byl ten lidský stroj už dávno předem zaúkolován. a tak vystoupím ve stanici, kde jsem měl vystoupit, ale nikoli proto, že bych chtěl vystoupit, ale proto, že tělo vystoupí samo. ráno přejdu silnici, počkám na první tramvaj, popojedu dvě zastávky, sejdu do metra, nastoupím, vystoupím, vyběhnu po schodech, stoupnu si na konec nástupiště, čtu si, naskočím do tramvaje, opřu se o zábradlí na konci vagónu, čtu si, vyjedu na kopec, vystoupím, (občas dočtu konec odstavce), přejdu třikrát vozovku, otevřu dveře, sundám čepici, pozdravím.

stála vedle mne v metru hezká slečna? nevím. odrážely se od hladiny sluneční záblesky, nebo byla nad řekou mlha? nemám páru. prodávala na zastávce paní nový prostor? nepamatuji si. seděly v recepci dvě recepční, nebo muž a žena? netuším. fungovaly všechny tři eskalátory? vím já? potkal jsem cestou svoji sestru? možná. viděl jsem ráno havla, gotta nebo fenku? ehm, to nelze tak jednoduše říct, záleží na explicitní definici termínů... (hovno!) je venku zima na kabát, nebo jen na bundu? já měl čepici. jsem v prvním nebo druhém patře? raději zkontroluji štítek u dveří.

proto jsem vděčný za systémové výpadky, kdy hlas v metru hlásí "karlovo náměstí", když je vlak v "národní třídě", stejně nevystoupím, protože tak nějak poznám, že to není ono, ale na chvíli přestanu číst a zmateně vykukuju okénkem ven a hledám důvěrně známé bílé obkladačky. když je uvidím, vím, že jsem doma.

otázky

2011-01-24T23:40:00.002+01:00

překvapil jsem sám sebe, že už je to více než rok mým světem chůze pozpátku, kdy jsem si zkoušel uvědomovat, k jakým otázkám hledám odpovědi. (text ZDE) je to podobné, jako zastavit se mezi regály, vnímat nadechnutí a výdechy mezi kartičkami s cenovkou. nebo po výstřelu zůstat na startovní čáře a pozorovat lidi, jak fandí, mraky, jak se dívají a trávu, jak roste opodál.

zkuste si to taky jako malé osobní cvičení - odložte sluchátka, vypněte nadřízené, děcka nakrmte tabulkou čokolády, strašilkám pootevřete víko terárií a na okamžik se zamyslete.

------------------

zde je seznam dotazů "made in leden 2011":

- proč už si nemůžu prošoupat kolena u kalhot? (připadá mi, jako bych to ani nikdy předtím nezažil, jako bych si jen vzpomínal na viděný film)

- existuje návod, jak se chovat v daném věku? je mi 26

- musím se bát, že když v noci usínáš, ztrácíš se mi ve tmě každodennosti?

- kdy, když ne letos?

- anna?

- je nutné být vnitřně přesvědčený o pravdě, nebo stačí přesvědčit okolí?

- kudy nejrychleji k moři?

- práci mám, ale schází mi ponětí, co mám dělat...

- jak se zbavit tíživých výčitek, že napuštěná vana není správná a šetrná?

- co se stane, když si čtvrt rok nebudu stříhat vlasy?

fotofór

2011-01-09T19:52:00.003+01:00

co: poštovní schránka /@/
kde: příbram
kdy: je tam, co jsem na světe, ale všiml jsem si jí až dnes, děkuji za upozornění, weu

17b

2011-01-07T14:20:00.004+01:00

zase si slíbím změnu
ale jak se znám
do rána zapomenu
vyplním žádanku
o převtělení
neb křičím ze spánku
a v koutcích úst pěním

zase mě trápíš
moje černý svědomí
krátíš noci lednový
pod známku poznámky
že nezařazený patřím pod zámky
na oddělení

ref.: ať zůstane strom stromem
a člověk člověku blíž
jestli mám umřít, tak honem
ať nejsem na obtíž
ať řeka dál je řekou
do které dvakrát nevstoupíš
před cestou předalekou
se vždycky pomodlíš

zase to zkouším znova
ale jak se zdá
změnila se doba
kafe a cigára
nikdo se nestará
o mý tři hodiny spánku

do džbánku s ozvěnou
dopadly kapky mojí krve
schovaný za stěnou
čekám co ze mě zbude
jako štvaný zvíře
tu v dobrý víře
doufám

ref.: že zůstane strom stromem
a člověk člověku blíž
jestli mám umřít, tak honem
ať nejsem na obtíž
ať řeka dál je řekou
do které dvakrát nevstoupíš
před cestou předalekou
se vždycky pomodlíš

možná ze strachu
možná jen tak ze zvyku
zaplatím útratu
dokud jsem v balíku

------------------

tomáš klus - 17b (hlavní uzávěr splínu, 2010)

opilý

2011-01-04T18:57:00.003+01:00

(říkal jsem si už tolikrát, že se pokusím tento blog odosobnit a psát o "obecných věcech", přimíchat do nich víc komentářů dění ve velkém světě, a přitom se jen dalším písmenem přichytávám do sítě privátní pseudo-analýzy.)

- poslední dny roku jsou ideálním prostorem, kam si donést pohodlnou židli a pozorovat sám sebe v opilosti. věřím, že se stále chovám příčetně, jakkoli hluboko postupuje noc k ránu a krev si ředím alkoholem. pokud víno, tatranský čaj či becherovka strhávají z lidí zábrany, pak je má nahota o krapet veselejší, pohyblivější a dotykovější než běžně. rád se stavím na okraj piedestalu pozornosti, ať už to znamená cokoli. více si lehám na zem a v pádu zahazuji sklenici, po které je mi nad ránem smutno; více si sedám nedbaje přitom rozměrů stolu (já jsem pánem, ty se uhni, prostá věci!).

- přemýšlím, co se vlastně slaví při "oslavách nového roku" - konec, nebo začátek? toho dobrého, nebo nejistého? stejně si myslím, že pra-člověk onehdá řekla "hoplá" (ve staro-jazyku), krknul si a spadla mu nakládaná okurka do slunečních hodin a od té doby, řekl si, začneme počítat moderní dějiny.

- silvestrování mi připomíná kolotoče, dětsky spontánní, narychlo natřené, aby nebyly vidět třísky, které se stejně zadřou do zadnice, plné lidí, vydýchaného vzduchu a kouzel ukrytých ve vodě. když jednou ze sedačky spadnete, je těžké vyšplhat se vzhůru a sevřít zas madla na hřbetu slona. je mnohem snadnější sednout si pod stůl a snažit se usnout. (právě usínání mám na opilosti nejraději, tu rychlost, s jakou dokážete položit veškerý vnitřní operační systém se všemi jeho pochybnostmi, plány a pitomostmi na lopatky; a pak ještě ty neznámé a dříve neviděné pohledy...)

- chci se opít?!

------------------
doplněno 28. ledna

- jedním z nejčastějších projevů opilosti mé osoby, a divím se, že jsem si na to nevzpomněl dříve, ale až následkem včerejšího večera, je horečné posílání sms zpráv. omlouvám se všem, a následné ráno pak i sobě, co jsem to zas ztropil...

předvánoční

2010-12-21T10:01:00.002+01:00

lidé na nábřežích, v podpaží svírají stromečky,
stopy ve sněhu připomínají tečky
za nedokončenou větou
které cestáři smetou
mlčky do krajnic

znímky ze zimní zoo II

2010-12-20T18:32:00.005+01:00

co: zvířata (v pořadí: 1. člunozobec africký, 2. plameňáci ve vodě, 3. zmije saharská) a lidé v zahradě
kde: zoo praha
kdy: 20. prosince 2010

------------------
fotky z únorové návštěvy zoologické zahrady najdete ZDE

vyjedená vijéna aneb kousek po kousku sníme vánoce

2010-12-14T11:39:00.006+01:00

co: předvánoční hostina spojená s konzumací moderního umění a nikdy neviděných zvířat
kde: vídeň, hlavní město rakouska
kdy: 11.-13. prosince 2010

ostatní fotky najdete na rajčeti, čili ZDE. (pro nahlédnutí do kompletního fotoalba se zastavte za mnou.)
------------------

deníkové poznámky:
- panda není velká, není plyšová, není líná a na černobílých fotkách vypadá jako ve skutečnosti (zkuste si převést z barev snímky koal a najít pět rozdílů!)
- vídeňské metro je širší, houpavější a rychlejší než v praze; jen ze stylu otevírání dveří by jeden usuzoval, že místní obyvatelé mají hluboce vryté agresivní vzorce chování
- často mě během tří dní přepadly myšlenky na emigraci, která víc než nedobrovolný odchod připomíná dítě, co utíká před strachem (já běhám rád)
- navštívil jsem to město již jednou, před třemi roky v létě, nelíbilo se mi. dnes přemýšlím, zda jsem ve vídni vskutku již někdy byl (tehdejší zápisky - ZDE)
- jsem pokrytec, když toužím po multibarevné společnosti v okolí, ale vnitřní hlas za mne dodává: "a nešlo by si vybrat, které národnosti se v praze budou míchat, eh?"
- z prahy do vídně je to po silnicích asi 300 kilometrů, jinak jsme si mnohem dál

zalepené oko

2010-12-09T22:59:00.003+01:00

byla středa, když jsem se ráno probudil a měl jsem zalepené levé oko. sešel jsem s ním do přízemí, pak vyběhl schodiště nazpět pod střechu, ale neotevřelo se. díval jsem se na vlastní víčka, připomínala želví čelisti v posmrtné křeči.

zbytky nočního mrazu ochutnaly spodní ret, osamělé vločky bez záložních padáků dotýkaly se prstů a dlaní, těžká vůně dámského parfému přičichla k nosu a uskočila, stěny naslouchaly, co slyší uši.

díval jsem se levým okem do klíčové dírky, prohlížel jsem si mapy cest vmalované do omítky, hledal jsem v lednici kus jídla k snídani, hleděl jsem do budoucnosti. ale nespatřil jsem nic, oko bylo zavřené.

liška říkala malému princovi, že to opravdu důležité je očím neviditelné. ve středu ráno mi chyběla polovina světa. svlékl jsem se z bundy a lehl si znovu do postele. zavřel obě oči a ztratil se sám sobě.

jak jsem hledal svou kartu

2010-12-02T19:04:00.004+01:00

dnes je čtvrtek a já jsem konečně dostal svou kartu opencard, cesta k ní však byla klikatá, jak trajektorie ranního opilce. všechno začalo v polovině listopadu...

když jsem zjistil, že mi vyprší platnost tramvajenky a že už si pak nebudu moci koupit nový papírový kupón, usedl jsem k internetu a objednal si onu magickou červeno-bílou kartičku opencard. jako výdejní místo jsem zvolil škodův palác.
v mezidobí, kdy mi kartu vyráběli, se objevily v médiích zprávy o nekončících frontách a půldenním vyčkávání na úřadech, a tak jsem si nechal kartu podle instrukcí města přeposlat do městské knihovny, respektive její smíchovské pobočky.

pokus první
na den přesně v pondělí mi v telefonu pípla sms, že mám kartu připravenou, nechť si pro ní zajdu do škodova paláce. "hm, tak asi můj email ignorovali," řekl jsem si. na úřadu jsem si vzal číslo z pořadníku a posadil se na lavici. když se po 20 minutách posunulo výherní číslo šťastného občana z 340 na 347, zmuchlal jsem svůj lísteček 605 a odešel raději do práce (podle hrubých propočtů by na mne přišla řada za 12 hodin.)

pokus druhý
"půjdeš tam raději dopoledne, to lidé bývají ještě v práci," a jak jsem si usmyslel, tak se stalo. po hodině a půl čekání v bufetu jsem se dozvěděl, že pokud si jdu jen vyzvednout kartu, pak mohu jít rovnou a jen nahlásit číslo žádosti, kartu mi předají obratem. (tak proč mají ve strojku na pořadová čísla položku "opencard - výdej karet?!) tu mou ale stejně nemohli najít, takže jsem ani v úterý neuspěl.

pokus třetí
pokud není má karta ve škodově paláci, musí být v knihovně. poučen z předchozích nezdarů, zvedl jsem telefonní sluchátko a do něj vyřkl svou prosbu: "nemáte u vás moji kartu?" "nemáme." vzápětí se v elektronické databázi u stavu žádosti objevilo: "karta je doručována na výdejní místo ústřední knihovna." odpověď na otázku "proč?!" jsem nikde nenalezl.

pokus čtvrtý
ve čtvrtek byla v praze zima. než platit 18 korun za lístek do tramvaje a krátké svezení, raději jsem se dlouze prošel. den se již stmíval, lampy vycházely a lidem se klouzaly nohy. přišel jsem do knihovny, ukázal občanský průkaz, třikrát se podepsal a dostal obálku s malou plastovou kartičkou. přiznám se vám, vyšel jsem na mráz a i přes páru stoupající od úst prosvítalo mi jistě z očí upřímné dojetí. mám ji!

------------------
nalezl jsem celkem tři možná vysvětlení své patálie:
1) jak pravil duchy, "to bylo na tom projektu nejdražší, vymyslet tyhle bojové hry okolo".
2) součástí nákladů je i program prevence lidské obezity - co já se nachodil pěšky bez tramvajenky!
3) opencard stála stamiliony, protože do ní potajmu implementovali zárodky umělé inteligence. jenže ta má karta se probudila o chvíli dřív a rozhodla se, že si raději prohlédne ústředí městské knihovny než modernizovanou smíchovskou pobočku.

------------------
na závěr dva impulsy pro organizátory celého projektu, či spíše jejich PR oddělení:
- opravdu si myslíte, že slogan "karta pro vaše pohodlí" na webových stránkách je tím nejvhodnějším?
- rád bych polemizoval s úvodní větou dopisu, který byl přiložen ke kartě při výdeji: "vážený pane, velmi nás potěšilo vaše rozhodnutí pořídit si kartu opencard." rozhodnutí? ono se to vybírá snadno, když druhou možností je koupit si anonymní kupón do mhd, co stojí o 1350 korun za rok více.

ze soboty na neděli přišla zima

2010-12-01T00:35:00.007+01:00

co: spálená rostlina (snad řepka olejná?)
kde: na chodníku u silnice
kdy: poslední listopadová sobota a neděle, 2010

sobota 27. listopadu, 11:58

neděle 28. listopadu, 10:43

------------------
další fotografie najdete na rajčeti, čili ZDE
------------------

bylo podobné, jako kdyby mi řekli: "nelekni se, tvůj pokoj je rudý". a já vstoupil dovnitř a hlavou mi rychleji než kulka vrtala myšlenka: "není to příliš červené?". letošní zima přišla náhle. byl podzim, byl jsem v praze. odjel jsem do příbrami a byla zima. a když jsem se vrátil do hlavního města, na jeho cestách už ležel sníh. nebylo žádné "možná", "na zkoušku" a "uvidíme...". tady to máš, člověče, posyp si hlavu bílou a kup si nové rukavice. hned!

monstr akce demonstrace

2010-11-30T23:50:00.006+01:00

co: demonstrace proti velké koalici na pražském magistrátu
kde: mariánské náměstí v praze, přejmenované na mafiánské
kdy: 30. listopadu 2010

ostatní fotografie najdete na rajčeti, čili ZDE
------------------

tísnil jsem se v davu na schodech do jednacího sálu pražského magistrátu. vpředu lid, za mnou lid, vlevo lid, vpravo zeď. v tu chvíli kdosi zvolal: "hanba!" a lidé hlučeli, sborově opakovali to slovo a já přemýšleje na okamžik, zda bych skandoval "hanba" nebo "hamba", ptal jsem se sám sebe, zda demonstranti nemají jen hlad a nedožadují se občerstvení z fastfoodu.

přišli mladí, staří, lišky i ti ve sněhulích. v tu chvíli jsem si uvědomil, že provolávané heslo "nové volby" se zřejmě nesplní. s takovým vědomím jsem byl tím spíš vděčný, že část lidu povstala a přišla, křičela a dupala, když se jí něco znelíbilo. prý se jí říká občanská společnost.

a poté organizátoři protest oficiálně ukončili. já se opil suchým rohlíkem k pozdní snídani a vyrazil si vyzvednout svou novou kartu opencard...

mám nové pozadí: rozdělené na dvě půlky

2010-11-15T18:01:00.003+01:00

co: moře a nebe (srovnej s touto fotkou)
kde: na palubě trajektu
kdy: září 2010

"běž to na krev, už zbývá jen sedm kilometrů"

2010-11-15T10:58:00.006+01:00

jedním z důvodů, proč běhám, je neutuchající snaha o poznávání (vlastního) lidského těla, jeho limitů, způsobů ovládání a reakcí na podněty. vlastně to není nic jiného než nekončící souboj mezi hmotou a myšlenkou. (představuji si, že tělo řídí malý panáček, co občas poslouchá a předává orgánům pokyny, které na něj huláká to mé malé "já".)

velká kunratická, běžecký závod s na první pohled krátkou, tříkilometrovou tratí, je vhodné prostředí pro experimenty s vlastní kůží. po odstartování vběhne tělo na okruh, rozkaz zní v tu chvíli jasně: kaluže bahna? potok s ledovou vodou? vše ignoruj a jednej, jako by to byl hladký a příjemný asfalt.

největší střet mezi myslí a tělem přijde ve třetím kopci, v tu chvíli máte teoreticky nejhorší pasáže za sebou a před sebou jen vidinu roviny a finálního seběhu do cíle. ještě tedy to závěrečné stoupání. pokud by mozek mohl stisknutím jediné klávesy na protest proti vašim nesmyslným signálům (makej! zaber! pohni se!) odpojit nohu a praštit vás s ní přes tvář, dostali byste několik kamenných pohlavků.

nakonec se volnou chůzí přehoupnete přes vrchol zespodu vcelku nenápadně vyhlížející vrchovin(k)y a vydáte další povel: teď to pořádně rozběhni. koleno se zvedne nad zemský povrch a následně se zaboří do podzimního listí sotva 15 centimetrů od původní pozice, tento cvik opakujete následujících snad 300 metrů, než tělo kdesi ve spižírně vyštrachá, namontuje a spustí náhradní plíce, vpumpuje do srdce koňskou dávku adrenalinu a odpustí z dolních končetin přetavenou kyselinu mléčnou.

poté už je to příjemné proběhnutí lesíkem, ze šelestu spadaného listí, kdy vám mezi větvovím do očí problikávají poslední hřejivé paprsky svátečního dne.

------------------

trocha statistických údajů na závěr:
výsledný čas: 17:13,8 min.
pořadí: 481. v kategorii muži-celkem (1797 závodníků), 164. v kategorii muži do 29 let (352 závodníků)

------------------
doplněno 23. listopadu 2010
fotografie, jak jsem běžel. snímky jsou stažené ze serveru KTfoto.com, kde si je můžete zakoupit ve velkém rozlišení (vpravo do políčka "rychlé hledání" zadejte číslo 1314 a zvolte závod "velká kunratická 10).

pozdní podzim

2010-11-04T17:10:00.005+01:00

co: civilizovaný podzim
kde: praha, městské části smíchov, bertramka, košíře
kdy: 4. listopadu 2010

------------------

ostatní snímky najdete ve fotogalerii na rajčeti, čili ZDE

nejhezčí přání k svátku

2010-10-20T20:54:00.002+02:00

"VSE nej k svatku hodně zdraví a ínspirace na fotky Tata?"

děkuju (všem)

byl jsem v londýně

2010-10-14T01:07:00.000+02:00

přiznám se, původně jsem zamýšlel sepsat cosi jako čapkovy "anglické listy" nebo "výlet do španěl", nadmíru bystré, poutavé a vtipné postřehy ze sotva týdenní návštěvy londýna. chtěl jsem si psát deník, ale každý večer jsem spadl do postele a usnul dříve, než mi stačila tužka říct "dobrou noc". nabízím alespoň několik neurovnaných poznámek:

- "nemáš takový pocit, že jsme tady jediní bílí?" zeptala se mě žena, když jsme si první večer šli prohlédnout bulvár od stanice metra k hotelu, kdesi na prostřední periferii britského hlavního města (ekvivalentem budiž kupříkladu, bez urážky, pražské stodůlky). míjeli jsme araby, vyhýbali se černochům, viděli barevné hábity indů, v ulici, která vedla (přesto, nebo právě proto) od národního stadionu ve wembley
- nepřestává mě fascinovat, jak vznikne multikulturální kotlík bez šéfkuchaře, kde se v lidech bere touha a odvaha přesadit své kořeny do jiné země? kdo je všechny nažene/naláká do stejného cizího místa? a bude někdy něco podobného i v česku? nastane někdy doba, kdy černoch v tramvaji nebude exotickým objektem, ale běžným spoluobčanem?
- na druhou stranu v londýně existuje cosi jako latentní rasismus, tenhle džob je pro bílýho, ten zas pro negra, stratifikace dle sociální hodnoty zaměstnání. nemusíte dělat nákladná sociologická šetření, abyste si odpověděli na následující otázky: kdo bude v mc'donalds prodávat za kasou a kdo sbírat tácy? koho potkáte na ulici v city? kdo bude řídit dvoupatrový autobus? (neviděl jsem jediného řidiče-bělocha!)
- pokud pojedete do londýna, připravte se na oproti česku odlišnou veřejnou dopravu, kde lidé ve špičce (cca mezi 16. a 19. hodinou) stojí fronty z vestibulů metra až na chodník, kde vám o víkendu kvůli opravám zavřou pětinu stanic (a nasadí místo nich zdarma doubledeckery), kde při výluce spojů stojí na každé zastávce pracovník, co vám poradí jak a kdy se dostat do cíle, kde namísto varování před kapsáři a neopatrnou manipulací s okny nabádají k maximální pozornosti před čímkoli a kýmkoli podezřelým
- po pěti dnech překonáte zmatečné výrazy při pohledu na systém britských mincí a začnete se nad ním usmívat, posuďte sami tu ostrovní nelogičnost: 1 penny je malé, měděné kolečko, 2 penny jsou větší (potud se očekávání naplňují), 5 penny je velikostně jako 1 penny, jen ve stříbrné barvě, 10 penny je o kus větší, 20 penny je sedmiúhelník, 50 penny je také sedmiúhelník, pro brity znatelně větších rozměrů, 1 libra je maličká a tlustá mince, 2 libry naopak veliká a tenká
- greenwichský poledník je pravděpodobně z největších a nejfenomenálnějších podvodů celého království. kdosi určil, že půl zeměkoule bude zrovna tam a ostatní mu začali nadšeně tleskat a uznávat ho. kdyby podobné rozhodnutí udělal kupříkladu isaac newton čůrajíc opodál do písku, nikdo by nemohl říct ani "bacha kočka".
- domy v londýně jsou jiné, lidé v londýně jsou jiní. snad je to polohou oddělenou od kontinentální evropy, snad jiným vývojem, snad konstitutivní monarchií, snad jejich nářečím, možná typickou snídaní. ta jejich země (jako spousty další států či národů) si postavila vlastní architekturu. jak je možné, že brita nebo němce poznáte, když ne podle fyzického vzhledu, pak podle gest a pohybů?

------------------

více fotografií najdete v galerii na rajčeti (ZDE) či na flickru (ZDE)

vis it vis

2010-10-07T23:42:00.004+02:00

co: ostrov vis
kde: chorvatsko
kdy: září 2010

------------------
více fotografií najdete shodně v albu na rajčeti (ZDE) nebo na flickru (ZDE)

o cestování II.

2010-10-07T21:56:00.003+02:00

druhé zamyšlení nad cestováním v (post)moderní době jsem si dříve shrnul do poznámky "anglikizace světa - kam se poděla romantika z nedorozumívání?".

když jsem byl ještě malý kluk, pamatuju si, že při první rodinné dovolené po revoluci jsme nabrali směr itálie. táta si ještě před odjezdem vypsal na papír nejčastější fráze tamní řeči, jejich překlady fonetickou výslovnost. slovník pro méně majetné. dodnes mám ty archy schované.

současné cestování postrádá mnohé, angličtina oblékla dres s číslem 10 po bývalém útočníkovi esperantovi a bez rozcvičení skóruje na celé čáře, ať už je jí jakýkoli poledník a rovnoběžka. když jedu do nizozemí, nebojím se, umím anglicky a domluvím se. když se potřebuji ve vídni optat na cestu, v mysli mi naskočí "entschuldigung, wie komme ich zum..", ale sám sebe slyším říkat "excuse me".

angličtina se stává (nebo již dávno stala?) pojítkem cizích národů, univerzálním jazykem dvou odlišně mluvících lidí z jakéhokoli koutu planety. malé děti posíláme do internacionálních školek, aby co nejdříve přivykly řeči lordů a čajů o páté. ve škole usínáme v anglických textech a mezinárodní slovník začal kolonizovat i tuzemské sprosté vody.

kamkoli jedu, chtěl bych se v tamní řeči naučit alespoň "dobrý den, děkuji a nashledanou". zaráží mě troufalost mých známých, kteří si v chorvatské restauraci suverénním tónem objednávají "takže, my si dáme bílé víno a dvě pizzy".

byl jsem poprvé v londýně. v metru, na ulicích i před puby jsem naslouchal zvukům cestujících. mluvili anglicky a sic půvabně nesrozumitelně.

------------------

je zvláštní, že google jde opačnou cestou a podporuje národní mnohotvárnost internetového obsahu. podle vintona cerfa, viceprezidenta společnosti, se brzy dočkáme aplikace, která pomocí automatického překladače "umožní dvěma lidem z různých částí světa spolu mluvit nebo psát na chatu, přičemž oběma by se konverzace zobrazovala v jejich mateřském jazyce." (HN, 5. října 2010)

1. díl série zamyšlení nad cestováním ZDE

zas' jsem běžel městem

2010-10-04T23:21:00.007+02:00

do cíle 17. ročníku běhu města příbrami (já vběhl na trať potřetí) jsem doběhl v čase 43:36. spousta času, navíc o 40 sekund více, než loni. a než jsem si vysnil.

za těch nakousnutých 44 minut stihnete odehrát poločas fotbalového utkání, autem dojedete z třeboně do počátku, propotíte triko na hodině fyziky, sníte pořádnou porci maminčiných lívanců, vystojíte frontu na nejnovější album karla gotta.

44 minut je také dostatečný čas k přemýšlení, na tři čtvrtiny hodiny zastavíte v běhu svět a díváte se, jak se myšlenky rozutečou do strání. já si kdysi při závodu připravoval odpovědi pro případ, že by mne v cíli chytil zvídavý reportér. teď došlo na počítání výdechů do správného kroku, odhady výsledného času, přesvědčování vlastních nohou, že pohyb je menší zlo než zpomalení, zpytování svědomí i nevyřčené sázky.

během 43:36 jsem hledal odpovědi mimo jiné i na následující otázky:
- nejsem na běhání už příliš starý?
- nač koukáš?
- jsem rudý? jistě vypadám jak udýchaný maliník, co utekl z květinářství
- má mě ještě ráda?
- stihnu to?
- proč?

-------------------

- kompletní výsledky závodu najdete ZDE
- recenzi ročníku 2009 si můžete přečíst ZDE

-------------------

fotogalerie: tak jsem běžel (doplněno 13. října)

autorka snímků: péťa, díky moc

moře je široké, hluboké a modré

2010-10-04T23:16:00.001+02:00

co: slané moře (a také nové pozadí monitoru)
kde: nad hladinou
kdy: 11. září 2010

kachní rozcvička

2010-09-08T16:09:00.002+02:00

co: kachna levá, kachna pravá, obě polodivoké a obecné
kdy: 20. srpna 2010
kde: vltavská náplavka v praze

mýtus cestování

2010-09-08T12:52:00.000+02:00

následující pasáž je výsledkem autorovy snahy demýtizovat po vzoru rolanda barthese jeden z procesů naší společnosti, jen s méně vytříbeným jazykem a povrchnějšími poznatky.

------------------

mé poznání začalo, tuším, loni na podzim. psal jsem příteli, co se na rok přemístil do austrálie: "závidím ti, žes dokázal vypadnout. taky bych nejraději utekl." "a před čím?" zeptal se on. a já mlčel.

v mých naivních domněnkách s příchutí romantiky bylo cestování dříve spojené především s poznáváním cizích zemí, lidí a vůbec. pokud bychom si takový výlet mechanicky představili jako úsečku spojující bod a (domov) s bodem b (cíl cesty), pak pod lupou zvýznamňování nejvíce nakyne druhá část čáry. lidé jezdili někam, kvůli něčemu, pro něco.

postupně, snad rozvojem dopravních možností, snad tím, že někdo vhodil svět do pračky, zmáčknul špatný program a následkem se vzdálenosti překotně scvrkly, snad probouráním zdi mezi polokoulemi, vzrostl nakrátko význam samotné spojnice. cesta v té chvíli byla cílem, o kterém zpívá petr fiala. lhostejno kam, nejdůležitější bylo někam. do této kategorie spadá také tramping, stopování nebo horská turistika.

při dnešní cestě je jejím nejdominantnějším smyslem útěk před domovem. necestujeme, abychom objevili, ale abychom se načas skryli. "potřebuji vypadnout." nejsilněji v ilustrativním nákresu září písmeno a. není důležité kam, ale odkud.
v tom je přeci celý princip cestovních kanceláří a nakašírovaných fotografií z nabídkových katalogů. vezmeme vás do ráje, sice jen na 14 dní s polopenzí, ale v těch dvou týdnech nebudete muset poslouchat znuděnou úřednici, přeskakovat psí bobky na ulici a domlouvat dětem. budete uzavřeni (před zlým světem) v unifikovaném luxusním hotelu. není to nic jiného než reklama na dočasné sociální vakuum.

"odjíždíme, abychom utekli nudě, chceme vidět něco zajímavého a originálního, ale hlavně se chceme s pomocí takových míst originálními a zajímavými stát, jinými slovy: chce utéct před nerozlišitelným davem. A přitom sedíme v letadle letícím na druhou stranu planety, a musíme vidět, že jsme v pasti," píše david zábranský v románu slabost pro každou jinou pláž.

PS: autor se zároveň tímto textem na čas loučí se svými třemi (ne)pravidelnými čtenáři, neb zakrátko odjíždí k moři.

revolucionář

2010-09-02T12:34:00.002+02:00

rozhodl jsem se, že založím odbojovou skupinu, s jediným cílem - připravit a provést revoluci naší společnosti. vadí mi, jak mnohé sociální vynálezy považujeme za neměnné a nevyhnutelné atributy, které nelze upravit/opravit, ale jen se k nim přizpůsobit. jsme jako těsto mlčky napodobující svým tvarem nádobu, do které je vložené.

vystuduj, pracuj, odpočívej a umři. proč má patnáctiletý studovat? a kdo řekl, že je normální, aby se žena po mateřská vrátila do práce? nespletli se počtáři, když určovali hranici odchodu do důchodu? a proč to nikoho netrápí, a proč si nikdo nestěžuje?

snad ze mě nemluví nepoznaný komunista či anarchista, netuším, kterým směrem společnost vyslat. vím jen, že se mi nelíbí, jak nikdo (nebo jen nikoho takového kolem sebe nevidím?) nezpochybňuje aktuální nastavení - nejprve se pilně uč, jak pracovat; poté pilně pracuj, jak ses to naučil. proč?

s demokracií je to stejné - je dobrá? ta nejlepší, jakou si svět vymyslel. je ideální? ne.

--------------------

snad je to všechno jen nevhodně artikulovaná touha prožít přelomové časy, neskrývaná závist minulé generaci...

lidé jsou jako auta

2010-08-19T09:28:00.002+02:00

lidé jsou jako auta. jen místo kol pohánějí nohy a volantu říkají mozek. někteří jedinci se do nové role natolik vžili, že již samovolně napodobují klapot motoru "brum, brum".

toulám se lidskou dálnicí a prohlížím si karosérie cizích aut. jedu, jedu a stačí jediný úkrok vpravo a srazíme se. když já vyrazím z garáže peří, polštářů a snů včas, mineme se na rohu zahrady přesně o tři minuty, když nestihnu projet křižovatkou osudu, už na mne nepočkáš.

"haló, pane, máte prasklou duši," zavolám na řidiče v černé limuzíně. mám stažené okýnko, dovnitř proudí vzduch a kola spokojeně poskakují po silnici kamsi z města.

lidé jsou jako auta. nejenže tak někteří spontánně mluví, ale vozový slovník se usazuje v běžné mluvě každého z nás. však považte sami, kdy jste naposledy při hře v šach řekli "auto-mat!"; když vám spadne hever na nohu, vykřiknete: "auto-bolí!"; pokud je nějaká oblast průmyslu označována za průkopnickou, pak pornografie, která se již stihla adaptovat i na tuto situaci neologismem "auto-erotika".

"prosím, pomoc, manželce praskla nádrž na vodu," volá nad ránem zoufalý muž na pohotovostní autoservis. zatím netuší, že bude muset přistavět ještě jednu garáž. žena v rychlosti nanese provizorní vrstvu tunningu, hodí do kufru tašku s nářadím a svalí se na zadní sedačku.

lidé jsou jako auta. jezdí, brzdí, zrychlují, skáčou, svítí, stojí, zahýbají, přemýšlejí, tankují, pomáhají a bourají.

výlet do slovinska

2010-08-07T18:27:00.007+02:00

co: výlet do slovinska, k moři i do hor
kdy: červen/červenec 2010
kde: do slovinska, ale to už jsem přeci psal...

------------------

PS: ostatní fotografie najdete na flickru (tedy ZDE), nebo na rajčeti (prosím TUDY)

černobílý sýr

2010-08-05T11:29:00.007+02:00

co: všechno možné
kde: kdekoli
kdy: podzim 2009 a léto 2010
jak: stará practica, černobílý film

-----------------
PS: říkejte si, co chcete, já mám z těch fotek pořád radost; vím, že jsou neostré, kompozičně špatně, nesprávně exponované, ale víte co, mně nic z toho nevadí. jsem rád, že ta stařenka ze skříně vůbec pracuje.

deníkový zápis

2010-08-05T10:29:00.004+02:00

choski dnes ráno před snídaní seděl na zemi a díval se do pračky na její první poprvé
- weu: joo, je príma mýt vlastní pračku
- paní doktorka: Gratuluji vám!
- chovi: doufám, že netekla krev... :)
- mama: tak ať se vám v ní dobře pere!

choski šel do města, cestou potkal slečnu v žabkách a se psem, když se o dvě hodiny později vracel domů, potkal slečnu v žabkách a se psem, jak se vrací
- pipka: krutopřísný!!!

choski likes Perfectly by Natalie Imbruglia
- kjůba: proč?

choski ráno zaspal, nařídil si sice ženu na 7.30, ale ta ho neprobudila
- weu: cože? no to si doma vyřídíme, holenku!

choski oznamuje celému světu, že dnes je ten velký den, kdy odnesl do obchodu vyvolat svůj první černobílý kinofilm. našel jsem u maminky ve skříni starou Practicu a zachytil na ní 21-26 obrazů.
- weu: to jsem zvědavá, jestli z toho něco vzejde
- duchy: doufám, že z toho nevzejde žito
- choski: vy jste mi ale vtipálci, jen počkejte, až bude po žních!

na bicyklu proti tropickým teplotám

2010-07-16T12:09:00.005+02:00

co: návštěva boba ve švédsku
kdy: únor/březen 2010
kde: stockholm, uppsala, ulice
(snímky 2 a 6 jsou dodatečně upravovány v počítači)

------------------

psané vzpomínky na výlet za švédy si můžete přečíst ZDE, další snímky najdete ZDE

dokopáno

2010-07-12T16:39:00.004+02:00

v neděli skončené mistrovství světa ve fotbale v jihoafrické republice, přineslo krom sportovních soubojů a výsledků, také tři velká témata, která do jisté míry dominovala (nejen?) českému mediálnímu prostoru. v terminologii mediálních studií se tomu říká "rámcování", neboli framing. pozoruhodné je, že každý nový rámec měl dostatečnou sílu přehlušit ten dřívější, postavit ho mimo hru a opanovat veřejný prostor.

1. rámec: "pozor!"
- ještě před samotných zahájením šampionátu se diskutovalo o bezpečnosti v jar, všudypřítomné kriminalitě a strachu účinkujících i návštěvníků. moderátor čt4 jaromír bosák si dokonce tipnul, že se turnaj kvůli problémům nedohraje.

2. rámec: "bzzzzz"
- po odehrání úvodního zápasu se téma hovorů i novinových článků stočilo jiným směrem, svět se naučil nové slovo: "vuvuzela" (a o pár dní později ještě její ničič - devuvuzelizátor). bzučelo se nejen na stadionech, nejen v africe, ale i v médiích.

3. rámec: "křišťálové koule s chapadly"
- poslední rámec je nejkurióznější, ale přesto hojně publikovaný v českých médiích napříč různými žánry. mistrovství stvořilo novou (?) zvířecí celebritu - chobotnici paula z akvária v německém oberhausenu. najednou se nepřeli odborníci o to, kdo má lepší manšaft, ale rozhodující byla věštecká přesnost chapadel tohoto hlavonožce.

fotohádanka - chcete ponožky? poznejte nohy!

2010-07-08T16:15:00.004+02:00

kdo z vás jako první v komentáři pod tímto příspěvkem uhádne, komu patří troje nohy zachycené na následující fotografii (v přesném pořadí osob!), ten si u mě může vyzvednout jeden pár čistých ponožek!

soutěž startuje teď! (8. července 2010, 16:21)

PS: ze soutěžení možná vyloučím majitele nohou z fotky, aby to neměli o třetinu lehčí, to si ale ještě rozmyslím.. :o)

dobojováno - pokolikáté už vlastně?

2010-07-08T14:58:00.006+02:00

přiznám se vám, v pátek večer jsem si říkal: "letos naposledy, a končím". jenže v sobotu jsem si natáhl ponožky, namazal se opalovacím krémem (abych se neopálil!), naskočil do bot, co mají díru od levého malíčku a vstoupil do písku.

"byl to malý krok pro mne i pro lidstvo, ale velký skok pro náš tým"

jsem hrdý na to, že mám svůj manšaft, i když jsou z něj už jen trosky. jenže troskovatí už čtvrtým rokem (našel jsem foto-důkazy!) a stále mu to sluší. přijeďte příští léto zas, jsem (s) vámi rád. tentokrát potrénujem a všem natrhneme pytlíky!

2010 - počtvrté

ostatní fotky z ročníku 2010 najdete buď na rajčeti ZDE nebo na flickru ZDE (na obojím jsou snímky totožné). nebojte, černobílá barva je záměrná, problém není na vašem zobrazovači.

2009 - potřetí (poznámky na blogu ZDE)

2008 - podruhé (bohužel jsem nedohledal větší rozlišení snímku; poznámky na blogu ZDE)

2007 - poprvé (tehdy jsme bohužel nedrželi tradici společného fotografování, na snímku rovněž chybí petr, který tuším dorazil později, a luděk?)

svět je tak veliký, jak malí jsou jeho obyvatelé

2010-06-01T23:20:00.003+02:00

co: první pokus o fotografování v improvizovaném fotoateliéru

kde: mansarda pražská
kdy: 27. - 30. května 2010

volby jinak, tentokrát na facebooku

2010-06-01T09:39:00.002+02:00

aneb, jak mí známí a virtuální "přátelé" glosovali volební víkend. přetiskuji jejich statusy (pro zachování alespoň zdánlivé anonymity jen s uvedením jednoho písmene ze jména tvůrce):

Pondělí 31. května

O: tak v TOPce se asi slavilo i dneska :D :D

O: ...jste nevděční, přestaneme hradit poplatky, hrozí hejtmani....to je ta lepší budoucnost pro obyčejné lidi? Cha, politická korupce v přímém přenosu.

Ot a Mb se přidali ke skupině Miloši Zemane, ty starý jezevče, děkujeme ti za ty 4,3 proti Paroubkovi!!

Mi se přidal ke skupině Pan docent Heger ministrem zdravotnictví.

Uživateli Ji se líbí Mám kladnější vztah k domům veřejným než k Věcem veřejným.

Neděle 30. května

K se přidala ke skupině Podporuji Ondřeje Lišku.

Ji je dvouprocentní...

Mb Největší levičáci v mém okolí jsou prominentní dětičky, kterým bydlení, autíčka i další záležitosti pro obyčejného člověka naprosto nezbytné pořídili ti praví rodiče. Ano, asi chápu, proč soucítíte s těmi, kdo se o sebe nedokážou postarat.

Oc Jednou budu svým dětem vyprávět o tom krásném dni, kdy pravice v Česku vyhrála volby a Paroubek si sbalil kufry a šel do piče.

Sobota 29. května

Ja cháááá....jirka to balí...

Lg :-)) Volby nedopadly zas tak špatně...

Lg sedí ve štábu TOP 09 a čeká na výsledky voleb. Čekání mu zpříjemňuje vychlazené pivečko:-)

Pátek 28. května

Ru před chvilkou zaburácel Rudolfův modrý hlas...Jyřyku třes se !!:-p

Az byl ve čtvrtek na Andělu v Praze - na jednom rohu vyhrává Queen revival na podporu ODS, vedle Věci veřejné točí modrou vatu, zelení rozdávají letáky a svobodní lákají do svého stanu. Ale já se ptám - kdo se zastane nás, plodů zeleniny?! KDO BUDE BOJOVAT ZA NAŠE PRÁVA???

Lg : Kdo nevolí, není Čech! HOP, HOP, HOP!

Lg : VOLBY - Jde do tuhého!

Lr: žije v malém sociálním vakuu připomínajícím kinder vajíčko. Najde se v mém okolí alespoň jeden člověk, který nepůjde volit?! (Prozatím mám slabé podezření jen u svého mladšího bratra.)

začátek, prostředek, konec a něco mezi tím

2010-05-24T22:19:00.004+02:00

co: pampeliška lékařská (taraxacum officinale)
kdy: předposlední květnový víkend, 2010
kde: drahenice

vleže

2010-05-07T10:01:00.000+02:00

rád ležím. pokud byste se vydali na výlet mou nedávnou minulostí, zakopli byste o mne minimálně jedenkrát. neležím na posteli, ale na zemi.

je v tom cosi definitivního, nikoli nápodoba věčného odpočinku nebo postoj (?) poraženého vojáka, ale spíš ta navýsost naivní domněnka člověka, který dlouho běžel a věří, že ulehne-li, přestanou ho svaly bolet. zároveň radost sportovce, který vstřelil vítězný gól, sesunul své tělo, protože ví, že je u konce.

země je rovná a plná. ještě na základní škole jsem docházel v pátek ráno před vyučováním na hodinu zdravotního cvičení, vzpomínám, jak jsem se s marným úsilím snažil vtisknout veškerý objem svých zad do parket tělocvičny, zanechat hmatatelnou prohlubeň na povrchu země.

ležím, dívám se vzhůru, ze záclony je šedá vlnovka, strop je mou protistranou a lidé se vytahují od kolen vzhůru jak rychlorostoucí fazole. z našeho okna je vidět nebe.

pane, nejsou ty fotky nějaké tmavé?

2010-05-05T23:53:00.000+02:00

tyto fotky patří do kategorie "co se nepovedlo". snažil jsem se zachytit atmosféru koncertu kapely kryštof na pražském majálesu na konci dubna. jelikož už jsem měl popsaných několik desítek fotografií, považoval jsem svou reportérskou povinnost za splněnou a chtěl jsem si zkusit na chvíli snímat na manuál.

výsledek posuďte sami. upozorňuji, že fotogalerie nevznikla záměrně s předem vymyšleným obrazovým ztvárněním, jde spíše o "foto-odpad", kde je tuze málo světla. přesto se mi ty nepatrné záblesky zrcadlí jasně a krásně.

co: pražský majáles, koncert skupiny kryštof
kdy: 30. dubna 2010
kde: park stromovky, praha

fotky, které nikde jinde neuvidíte

2010-05-02T23:50:00.003+02:00

co: pražský majáles, koncert skupiny monkey business
kdy: 30. dubna 2010
kde: park stromovka, praha

(trojice výše uvedených snímků nesplňuje mnou vymyšlená pravidla pro reportážní fotografie publikované veřejně, proto jsem se rozhodl - jelikož se mi líbí - věnovat jim alespoň 26,5 centimetrů virtuální plochy na tomto blogu.)

recenzi pražského majálesu a ostatní fotografie najdete ZDE

víkend na venkově

2010-04-27T18:56:00.001+02:00

co: víkend strávený na chalupě
kde: nedaleko brdských velikášů
kdy: 24. a 25. dubna 2010

ostatní fotografie najdete ZDE